Tričko stojí 199 korun. Jeho skutečná cena se do účtenky nevešla

Na visačce je 199 korun. Číslo působí přesně, skoro definitivně. Jenže popisuje jedinou věc: kolik má zákazník zaplatit v konkrétním obchodě. Neříká, kde vyrostla surovina, kdo utkal látku, kolik dostala švadlena, jakou energii spotřebovalo barvení ani co se stane s neprodanými kusy. Těch 199 korun je v tomto textu modelová cenovka, nikoli cena dohledaného výrobku. Bez interních dat značky nelze poctivě rekonstruovat její marži, náklady dodavatelů ani stopu konkrétního trička. Přesto lze ukázat, proč je účtenka jen jednou stranou mnohem delšího účtu.

1. Z cenovky umíme přesně oddělit jen málo

Začněme tím, co opravdu spočítat lze. V Česku je základní sazba daně z přidané hodnoty 21 procent. Aktuální evropský přehled sazeb ji pro Česko uvádí i po kontrole v červenci 2026 a stejnou sazbu potvrzuje česká Finanční správa.^[1][2] Pokud je tedy modelových 199 korun běžnou konečnou cenou trička včetně DPH, cena bez daně je 164,46 koruny a samotná DPH 34,54 koruny. Daň se nepočítá jako 21 procent z celých 199 korun, protože už je v této částce obsažena.

Tím však jistota končí. Zbývajících 164,46 koruny není „částka pro výrobce“. Může v sobě mít surovinu, výrobu příze a látky, barvení, šití, obal, dopravu, clo, velkoobchod, provoz prodejny či e-shopu, mzdy zaměstnanců v Evropě, platební poplatky, marketing, slevy, vratky, ztráty z neprodaného zboží a zisk. Konkrétní poměry se mění podle materiálu, objemu objednávky, země původu, obchodního modelu i toho, zda jde o plnou, nebo výprodejovou cenu.

Marže navíc není totéž co čistý zisk. Rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou financuje celý maloobchodní provoz a nese riziko, že část kolekce se prodá až se slevou nebo vůbec. Bez faktur, smluv a účetních dat konkrétní firmy proto nelze z cenovky určit, kolik si „nechala značka“. Populární infografika s univerzálním rozdělením ceny může být ilustrací určité objednávky. Není účetním dokladem k našemu modelovému tričku.

2. Jedno tričko není výrobek z jednoho místa

Tričko se na ramínku tváří jako jednoduchá věc. Jeho dodavatelský řetězec jednoduchý být nemusí. OECD popisuje běžné stupně od produkce nebo těžby vláken přes jejich zpracování, předení, pletení či tkaní, mokré procesy, barvení a konečné úpravy až po střih, šití, kontrolu a distribuci. Do řetězce mohou vstupovat obchodníci, nákupní agenti a subdodavatelé. Značka může znát továrnu, která hotový kus sešila, ale mít podstatně menší přehled o tom, kdo vyrobil přízi, barvil látku nebo sklidil bavlnu.^[3]

Také slovo „materiál“ skrývá různé světy. Bavlna začíná v zemědělství. Polyester v petrochemickém řetězci. Viskóza spojuje lesnictví a chemické zpracování celulózy. Směs vláken může zlepšit vlastnosti při nošení, ale ztížit recyklaci. Knoflík, potisk, šicí nit a štítek mohou mít vlastní dodavatele. Země uvedená na etiketě obvykle nevypráví celý příběh všech vstupů.

Světová obchodní data ukazují rozsah této provázanosti. Podle sektorového profilu WTO představovaly textilie a oděvy v roce 2022 celkem 3,7 procenta světového vývozu zboží a Asie zajišťovala 70,6 procenta tohoto vývozu. V některých zemích jihovýchodní Asie tvořily velkou část hodnoty exportu dovezené vstupy: WTO uvádí u Vietnamu 64 procent a u Kambodže 58 procent zahraniční přidané hodnoty v jejich textilním a oděvním exportu.^[4] Tričko tak může být střiženo a sešito v jedné zemi z látky, jejíž vlákno, příze, barvivo a energie mají původ jinde.

To neznamená, že každý výrobek objel svět stejným způsobem. Znamená to pouze, že údaj „vyrobeno v“ nestačí k rekonstrukci celé cesty. Pro konkrétní tričko bychom potřebovali alespoň složení a hmotnost, seznam výrobních míst, původ materiálu, použité procesy a druh dopravy mezi nimi. Bez toho lze popsat typický řetězec, nikoli dokázat konkrétní trasu.

3. Hodnota se v řetězci nevytváří jen u šicího stroje

WTO se pokusila rozložit nikoli maloobchodní cenu, ale původ přidané hodnoty ve světovém exportu textilu a oděvů. V roce 2022 připadalo 36,4 procenta této exportní přidané hodnoty na samotný textilní a oděvní průmysl. Zbývajících 63,6 procenta pocházelo z jiných oborů: ze služeb, zemědělství, chemie a další výroby. Distribuční a dopravní služby představovaly společně 15,4 procenta přidané hodnoty exportu.^[4]

Je důležité toto číslo nepoužít jako recept na rozdělení 199 korun. Exportní přidaná hodnota není maloobchodní cenovka a světový průměr není účet jedné firmy. Data však opravují zjednodušenou představu, že skoro celá hodnota oděvu vznikne ve chvíli, kdy jej někdo sešije. K výrobku přispívají zemědělci, chemičky, energetika, výrobci strojů, logistika, finance, návrh, kontrola kvality, sklady i prodej.

Současně to neříká nic automatického o tom, zda je rozdělení odměn spravedlivé. V globálním řetězci nemají všichni stejnou vyjednávací sílu. Značka nebo velký odběratel rozhoduje o ceně objednávky, termínu, kvalitě a objemu. Dodavatel nese náklady na materiál, lidi a výrobní kapacitu ještě předtím, než dostane zaplaceno. Když se objednávka změní na poslední chvíli, termín se zkrátí nebo cena nepokryje realistické náklady, tlak se může přesunout dál: do přesčasů, dočasné práce nebo neohlášené subdodávky.

Právě proto OECD nepovažuje odpovědnost firmy za pouhou kontrolu továrny. Do náležité péče zahrnuje také vlastní nákupní praxi: jak firma plánuje, vyjednává cenu, mění objednávky a platí dodavatelům.^[3] Levná nabídka od dodavatele sama o sobě neprokazuje porušování práv. Stejně tak certifikát nebo audit sám o sobě neprokazuje, že obchodní podmínky umožňují dlouhodobě financovat bezpečnou práci a odpovídající mzdy.

4. Práce je vidět nejméně, přesto drží celý řetězec

Mezinárodní organizace práce v roce 2025 uvedla, že textilní a oděvní odvětví poskytují práci více než 90 milionům lidí a většinu pracovní síly tvoří ženy.^[5] To je důležitá protiváha obrazu průmyslu, který pouze škodí. Pro mnoho lidí je výroba oděvů zdrojem příjmu a vstupem do placeného zaměstnání. Náhlé rušení objednávek nebo bezhlavý odchod značek může pracovníkům ublížit stejně reálně jako špatné podmínky.

Velikost odvětví ovšem jeho problémy neruší. OECD v přehledu z února 2026 popisuje rozšířená rizika nízkých mezd, neplacení nebo podplácení, nepravidelných příjmů, dlouhé pracovní doby, slabé ochrany neformálních pracovníků a omezené možnosti odmítnout přesčas. Výslovně upozorňuje, že krátké dodací lhůty, špatné plánování a nákupní praktiky odběratelů mohou zvyšovat závislost na přesčasech a s ní i únavu a riziko úrazů.^[3]

Empirická práce ILO založená na terénním výzkumu v Bangladéši, Číně, Indii, Jižní Africe a Turecku spojila data od vedení dodavatelů s daty o podmínkách jejich zaměstnanců. Zkoumala vztahy mezi nákupními praktikami a mzdami, pracovní dobou, úrazy, dočasným zaměstnáváním i outsourcingem.^[6] Nejde o průkaz totožnosti našeho modelového trička ani o aktuální světovou míru porušování pravidel. Je to opora pro podstatně střízlivější závěr: rozhodnutí učiněné u nákupního stolu v bohaté zemi může ovlivnit podmínky ve vzdálené továrně.

Z cenovky 199 korun přesto nelze vypočítat mzdu člověka, který kus šil. Neznáme výrobní čas, počet kusů v objednávce, místní mzdový systém, benefity, produktivitu, směnný kurz ani to, zda továrna plní současně objednávky více značek. Nelze ani tvrdit, že dražší tričko automaticky znamená vyšší mzdu. Vyšší cena může financovat lepší materiál a práci, ale také dražší prodejnu, marketing nebo zisk. Důkazem jsou trasovatelná data a ověřené pracovní podmínky, ne samotná částka na visačce.

5. Environmentální účet existuje, jen nemá podobu jedné částky

Evropská agentura pro životní prostředí počítá dopady spotřeby evropských domácností v širším měřítku. V roce 2022 připadalo v EU v průměru 19 kilogramů nově spotřebovaného oblečení, obuvi a bytového textilu na osobu: přibližně osm kilogramů oblečení, čtyři kilogramy obuvi a sedm kilogramů bytového textilu. Jde o takzvanou zdánlivou spotřebu vypočtenou z výroby, dovozu a vývozu, nikoli o vážení nákupních tašek každé domácnosti.^[7]

Na výrobu této spotřeby podle stejného modelu připadalo 234 milionů tun surovin, tedy 523 kilogramů na obyvatele EU. Číslo je mnohem vyšší než hmotnost hotových výrobků, protože zachycuje materiálové vstupy v dodavatelském řetězci, nikoli obsah skříně. Model dále odhaduje 12 kubických metrů spotřebované povrchové a podzemní, takzvané modré vody na osobu a 323 metrů čtverečních využité půdy. Přibližně 85 procent modré vody a více než 80 procent dopadu na půdu vznikalo mimo Evropu; u emisí skleníkových plynů šlo asi o 70 procent.^[7]

Ani tato čísla nesmějí být vydávána za stopu jednoho trička. Zahrnují oblečení, obuv i bytový textil a průměrují různé materiály, země a technologie. Ukazují však důležitý prostorový přesun. Výrobek se spotřebuje v Evropě, zatímco velká část zatížení vody, půdy a klimatu vzniká tam, kde se pěstuje vlákno a zpracovává materiál.

U vody navíc nestačí uvést počet litrů. Litr spotřebovaný v oblasti s dostatkem srážek nemá stejný význam jako litr odebraný v povodí s nedostatkem vody. U emisí rozhoduje energetický mix přádelny a barvírny. U chemických dopadů záleží na použité látce, dávce a čištění odpadní vody. U syntetiky přibývá fosilní surovina a uvolňování mikrovláken; u bavlny půda, zemědělské vstupy a někdy zavlažování. Jedna veličina proto nemůže poctivě zastoupit celý environmentální účet.

6. Ani věda nenabízí jedno univerzální číslo pro tričko

Rozptyl ukazuje recenzovaná studie zveřejněná v dubnu 2026. Autoři modelovali výrobu bavlněného trička o hmotnosti 0,2 kilogramu v několika technologických a geografických scénářích. Výsledek pro změnu klimatu se pohyboval od 1,51 do 7,68 kilogramu ekvivalentu oxidu uhličitého na kus. Rozdíl vytvářely mimo jiné technologie, umístění výrobních kroků, druh dopravy a předpokládaná nadprodukce.^[8]

Rozsah je užitečnější než jedno efektní číslo. Studie totiž neposuzovala právě tričko za 199 korun. Navíc sledovala cestu od pěstování bavlny po maloobchod, ale záměrně vynechala používání, praní a konec života. Některé vstupy byly založeny na primárních datech, jiné na databázích a scénářových předpokladech. Samotní autoři tato omezení uvádějí.

V jejich scénářích připadalo v průměru přibližně 73 procent klimatického dopadu na výrobu látky, hlavně na energeticky náročné barvení. U variant s leteckou dopravou však podíl distribuce výrazně rostl a rychlá přeprava převážila část úspor dosažených nižší nadprodukcí.^[8] Z toho nelze odvodit, že doprava je vždy zanedbatelná ani že vždy dominuje. Záleží na trase a způsobu přepravy. Kontejnerová loď a letecké cargo nejsou zaměnitelné položky.

Evropská metodika produktové environmentální stopy pro oděvy a obuv proto pracuje s celým životním cyklem od surovin přes výrobu a logistiku po používání a konec života.^[9] Poctivé srovnání musí mít stejnou funkční jednotku a stejné hranice. Tričko nošené padesátkrát nelze bez dalšího porovnat s kusem nošeným pětkrát jen podle dopadu výroby jednoho kusu. Stejně tak nelze sečíst vodu, uhlík, toxicitu a půdu do jednoho neproblematického čísla bez zveřejněné metody vážení.

7. Část účtu vznikne ještě před prvním nošením a další po posledním

Ne každý vyrobený kus se dostane do šatníku. Evropská komise uvádí odhad, že v Evropě je před použitím zničeno 4 až 9 procent neprodaných textilií. Nová pravidla podle nařízení o ekodesignu zakazují ničení neprodaného oblečení, oděvních doplňků a obuvi velkým podnikům od 19. července 2026; pro střední podniky se počítá s rokem 2030. Existují odůvodněné výjimky, například kvůli bezpečnosti nebo neopravitelnému poškození, a standardizované zveřejňování množství vyřazených výrobků má začít od února 2027.^[10]

Pravidlo je důležité i pro pochopení ceny. Riziko neprodané kolekce a vratek nezmizí. Firma je může promítnout do plánování, marže, slev a rozhodnutí o objemu výroby. Nelze však tvrdit, že naše modelové tričko je levné právě díky nadprodukci nebo že každá vratka končí ve spalovně. K takovému závěru bychom potřebovali data konkrétního prodejce.

Na druhém konci životního cyklu vzniklo podle EEA v zemích EU v roce 2022 přibližně 6,94 milionu tun textilního odpadu, v průměru 16 kilogramů na osobu. U textilního odpadu z domácností bylo odděleně zachyceno necelých 15 procent; zbytek převážně skončil ve směsném odpadu, kde se možnost opětovného použití nebo recyklace výrazně zmenšuje.^[7]

Ani odevzdání do kontejneru není zárukou jednoduchého uzavřeného kruhu. EEA uvádí, že EU v roce 2025 vyvezla přes 1,44 milionu tun použitého textilu, hlavně do Asie a Afriky. Část se znovu používá, část recykluje nebo dále vyváží a část může skončit na skládkách či být spálena. Agentura současně zdůrazňuje zásadní nejistotu: obchodní kódy nerozlišují spolehlivě kvalitní použitelné oblečení od textilního odpadu a konečný osud zásilek není úplně znám.^[11] Tvrzení „darované oblečení se nosí dál“ i opačné „všechno končí na skládce“ jsou bez dalších dat příliš silná.

8. Levná věc není automaticky morálním selháním kupujícího

Je snadné proměnit environmentální a pracovní rizika v soud nad člověkem u pokladny: měl si přece koupit méně a dráž. Takový závěr přehlíží rozdílné rozpočty. Eurostat uvádí, že v roce 2024 čelilo 6,4 procenta obyvatel EU závažné materiální a sociální deprivaci, tedy vynucenému nedostatku nejméně sedmi ze třinácti sledovaných položek.^[12] Mezi individuálními položkami metodiky jsou možnost nahradit obnošené oblečení novým a mít dva páry vhodně padnoucích bot.^[13]

Český statistický úřad v přehledu životních podmínek za rok 2024 uvádí, že 2,3 procenta osob žilo v domácnostech, které si z finančních důvodů nemohly dovolit nahradit obnošené oblečení novým.^[14] To není většina a není to profil zákazníka konkrétního obchodu. Je to dostatečný důvod nepředstírat, že každý má stejnou možnost volby.

Dostupné oblečení může být praktickou nutností pro dítě, které vyrostlo z velikosti, pro člověka nastupujícího do práce nebo pro domácnost, jejíž rozpočet pohltilo bydlení a jídlo. Tato skutečnost nemaže odpovědnost firem za pracovní podmínky a dopady výroby. Přesouvá však těžiště otázky: systém nesmí fungovat jen tehdy, když každý zákazník dokáže zaplatit prémii a zároveň sám provést audit globálního řetězce.

Stejně opatrně je třeba zacházet s výzvou „nekupovat“. Oděvní průmysl živí desítky milionů lidí. Odpovědný postup není ze dne na den zrušit objednávky u rizikového dodavatele a následky nechat na pracovnících. OECD doporučuje nejprve využít vliv firmy k prevenci a nápravě, mluvit s dodavateli a při ukončování vztahu posoudit možné škody.^[3] Cílem nemá být méně důstojné práce, ale méně modelů, které důstojnou práci neumějí zaplatit a doložit.

9. Poctivější cenovka by neukázala jedno kouzelné číslo

„Skutečná cena“ z titulku není skrytá částka, kterou lze po několika průměrech připsat k 199 korunám. Ekonomická cena u pokladny, odměny v řetězci a environmentální či sociální dopady jsou různé veličiny. Některé dopady lze převést na peníze jen pomocí sporných předpokladů: jak ocenit tunu emisí, nedostatek vody v konkrétním povodí, zdravotní riziko nebo ztrátu biodiverzity. Bez zveřejněné metody by výsledný součet působil přesněji, než ve skutečnosti je.

Pomáhá rozlišit tři různé účetní knihy. První zachycuje transakci: daň, faktury, nákupní cenu, provozní náklady a zisk. Druhá sleduje rozdělení moci a odměn: kdo určuje cenu objednávky, kdo financuje výrobu předem, kdo nese riziko změny termínu a zda mzda pokryje důstojný život. Třetí zaznamenává fyzické dopady: materiál, energii, vodu, emise, chemické látky, životnost a odpad. Účtenka ukáže zlomek první knihy. Sama neobsahuje druhou ani třetí.

Tyto knihy spolu souvisejí, ale nelze je směšovat. Nízká výrobní cena může vzniknout efektivním procesem, velkou objednávkou nebo levnější energií; může však také doprovázet tlak na mzdy či odkládání nákladů na čištění vody. Vyšší cena může financovat kvalitnější materiál a odpovědnější výrobu, ale bez dokladů může být jen výsledkem značky a distribuce. Podobně nízká uhlíková stopa nevypovídá automaticky o mzdách a dobré pracovní podmínky samy neřeší spotřebu vody. Poctivý výrobek proto nepotřebuje jedno všemocné skóre, nýbrž několik srozumitelných a ověřitelných ukazatelů.

Poctivější informační štítek by proto spíš otevřel více polí. Ukázal by složení a hmotnost výrobku, původ vláken, místa předení, výroby látky, barvení a šití, subdodavatele, druh dopravy, produktovou environmentální stopu se zřetelnými hranicemi, výsledky zkoušek odolnosti, opravitelnost a plán pro vratky a konec života. U práce by nestačilo napsat „eticky vyrobeno“. Potřebovali bychom vědět, podle jakého mzdového benchmarku se hodnotilo, koho audit zahrnul, zda mohli pracovníci mluvit bez dohledu vedení a jak nákupní cena i termíny umožnily nápravu.

Spotřebitel může část dopadu ovlivnit: koupit jen to, co využije, prodloužit nošení, prát přiměřeně, opravovat a zvolit další použití místo směsného odpadu. To jsou reálné kroky, ne úplné řešení. Člověk u regálu neurčuje energetický mix barvírny, smlouvu s továrnou, množství vyrobené kolekce ani design materiálové směsi. Největší informační a vyjednávací moc mají firmy a pravidla, která po nich požadují trasovatelnost, odpovědné nákupní praktiky, odolnější výrobky a pravdivé zveřejňování výsledků.

Tričko za modelových 199 korun tedy není samo o sobě důkazem vykořisťování. Není ani důkazem dobré práce, nízké stopy nebo chytrého obchodu. Je to přesná odpověď na úzkou otázku: kolik dnes zaplatíme. Teprve dohledatelný řetězec by odpověděl na další: kdo dostal zaplaceno, kdo nesl riziko, kde vznikl dopad a jak dlouho bude výrobek sloužit.

Účtenka nelže. Jen je příliš krátká na celý příběh.