Rubrika: Justice & právo | Technologie & AI Autor: V Délka čtení: ~27 min Prameny a další četba: 22 položek Témata: operátor, data retention, provozní údaje, lokalizační údaje, soukromí, trestní řízení SEO / pracovní titulek: Jak dlouho operátor uchovává údaje o vašem telefonu?
Jak dlouho operátor uchovává údaje o vašem telefonu? Otázka zní jednoduše jen do chvíle, než si všimneme, že neporovnáváme jednu věc. Šest měsíců může platit pro provozní údaje a obsah hovoru přesto chybět. Dva měsíce billingu u jednoho operátora v roce 2019 nejsou zákonná lhůta. Ústavní soud mohl v roce 2019 úpravu unést a Nejvyšší soud v prosinci 2025 tutéž plošnost s unijním právem neslučovat. A rozsudek o omluvě nemusí paragraf ve Sbírce smazat. Následující text proto neklade otázku, co operátor nahrává. Ptá se, které vědro kdo žádá a podle kterého rámce se měří zákonnost.
1. Ve výslechu T-Mobile zazněly dva měsíce. V zákoně stojí šest. V hovoru nestojí nic.
Účastník se ptá operátora, jak dlouho drží údaje o telefonu. Operátor ukazuje § 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích: šest měsíců provozních a lokalizačních údajů, bez obsahu zpráv [1]. Svědek za T-Mobile Czech Republic, a.s., v řízení před Ústavním soudem v roce 2019 říká něco užšího: pro vlastní potřeby vyúčtování a reklamací uchovává údaje v užším rozsahu po dobu dvou měsíců [4]. Policejní orgán se neptá na fakturu, ale na přístup podle § 88a trestního řádu [10]. A Soudní dvůr EU se neptá na pohodlí národní úpravy, ale na plošnost zásahu podle unijního práva [7][8].
Na první pohled jde o spor půl roku, nebo dva měsíce. Ve skutečnosti každý popisuje jiné vědro. Jedno vědro je zákonná data retention. Druhé je billing a reklamace. Třetí je marketing se souhlasem. Čtvrté je soudní přístup k údajům. Páté je ústavní rámec. Šesté je unijní rámec. Kdo je smíchá, snadno dospěje k větě, že operátor nahrává hovory půl roku. Ta věta je špatně.
Obsah hovoru sem nepatří. § 97 odst. 3 výslovně říká, že obsah zpráv se při této povinnosti neuchovává ani nepředává [1]. To neznamená, že metadata jsou banální. Ústavní soud už u telefonních údajů řekl, že i volaná čísla, čas, délka hovoru a základnové stanice spadají pod ochranu čl. 13 Listiny [14]. Znamená to jen, že obsah a provozní údaj nejsou totéž.
Dosie o telefonu v rukou policie je jiný text. Tam jde o zajištěný přístroj, uložený obsah a § 113a. Tady jde o síťová metadata u operátora. Přístroj, síť a faktura se potkávají v jedné zkušenosti uživatele. Právně ale stojí v jiných sloupcích.
Šest měsíců u operátora není obsah hovoru. Billing není data retention.
— Jiný Kontext
2. Údaje u operátora mají nejméně šest vrstev
První vrstva jsou síťová metadata. Kdo komu volal, kdy, jak dlouho, z jaké buňky, s jakou identifikací zařízení nebo účastníka. Vyhláška č. 357/2012 Sb. rozepisuje rozsah uchovávaných a předávaných provozních a lokalizačních údajů, včetně identifikace zdroje a adresáta, času, způsobu a doby trvání komunikace [2]. U e-mailových protokolů nemíří na tělo zprávy. Míří na stopu provozu.
Druhá vrstva je vlastní provoz operátora. Fakturace, reklamace, provoz sítě, zákaznická péče. To může vyžadovat některé údaje, ale jiný rozsah a jinou dobu. V podkladech máme pevně doložené číslo dva měsíce jen jako svědectví T-Mobile v řízení Pl. ÚS 45/17, pro vlastní potřeby a v užším rozsahu [4]. Není to zákon. Není to celý trh. Není to rok 2026.
Třetí vrstva je zákonné zadržení pro stát. § 97 odst. 3 ukládá osobám zajišťujícím veřejnou komunikační síť nebo poskytujícím veřejně dostupnou službu elektronických komunikací uchovávat údaje po dobu šesti měsíců [1]. Toto číslo měří právní povinnost data retention, ne existenci obsahu hovoru a ne billingovou praxi každé firmy.
Čtvrtá vrstva je soudní zámek přístupu. V trestním řízení je jím § 88a. Ten neupravuje samotné uchovávání u operátora. Upravuje, kdy a jak lze žádat údaje o telekomunikačním provozu [10]. Starší podoba § 88a byla sama předmětem zásahu Ústavního soudu v nálezu Pl. ÚS 24/11 [11].
Pátá vrstva je evropský strop. Od rozsudku Digital Rights Ireland přes Tele2 až po La Quadrature du Net Soudní dvůr EU odmítá plošné a nerozlišující uchovávání provozních a lokalizačních údajů pro boj s trestnou činností, s úzkými výjimkami [6][7][8]. To je jiná kontrolní rovina než otázka, co právě stojí v českém zákoně.
Šestá vrstva je české kyvadlo. Ústavní soud v roce 2011 starou úpravu zrušil [3]. Zákonodárce ji po úpravách znovu postavil na šestiměsíčním uchovávání. Ústavní soud v roce 2019 návrh na zrušení zamítl [5][13]. Nejvyšší soud v prosinci 2025 konstatoval rozpor s unijním právem a uložil státu omluvu [9]. Ke stavu rešerše v září 2026 však paragraf v textu zákona trvá.
3. Nejlepší diagnóza je ta, která nejdřív pojmenuje vědro
Špatná diagnóza nezačíná zlou vůlí. Začíná slovem údaje. Údaje z faktury, údaje o provozu, údaje pro marketing, údaje k odposlechu, údaje v telefonu, údaje u chatovací služby. V běžné řeči se vejdou do jedné věty. V právu ne.
| Druh selhání | Jak vypadá | Jak jej testovat | Co omezuje škodu |
|---|---|---|---|
| Obsah jako retention | Očekávání, že operátor má nahrávku hovoru | Číst § 97 odst. 3 větu o zákazu obsahu | Obsah je § 88, ne retention |
| Billing jako zákon | „Dva měsíce“ se cituje jako lhůta ZEK | Bod 34 Pl. ÚS 45/17: jeden operátor, rok 2019 | U jiného operátora ověřit jeho pravidla |
| ÚS 2019 jako EU 2025 | „Je to ústavní, tedy i unijní“ | Oddělit Pl. ÚS 45/17 od Tele2 a NS 2025 | Dva rámce, dva výsledky |
| Omluva jako zrušení | Civilní rozsudek se čte jako derogační nález | Porovnat Pl. ÚS 24/10 s NS 30 Cdo 2556/2025 | Paragraf ve Sbírce může trvat |
| § 88a jako vše | Žádost bez prahu a účelu | Číst práh a podmínky trestního řádu | Individuální příkaz není plošné síto |
Interpretační schéma: Jedna telefonní stopa může být pro uživatele faktura, pro operátora provozní záznam, pro stát data retention a pro soud zásah do základních práv. Spor se nevyřeší slovem „údaje“. Vyřeší se pojmenováním účelu a režimu.
To je praktická hodnota přesnosti. Neptáme se, zda operátor něco má. Ptáme se, proč to má, v jakém rozsahu, jak dlouho, kdo se k tomu chce dostat a podle kterého práva se testuje zákonnost. Teprve pak dává odpověď smysl.
Ještě jedna distinkce bývá skrytá. Existence údaje není totéž co oprávnění jej předat. Údaj může vzniknout pro provoz sítě, zůstat pro fakturaci, být uchován z právní povinnosti, nebo být zpracován se souhlasem. Každá cesta má jiný titul a jiného adresáta kontroly. Když stát žádá výpis, nestačí vědět, že údaj někde je. Musí být jasné, proč existuje a podle kterého ustanovení se otevírá.
4. Obsah zprávy není provozní ani lokalizační údaj
§ 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích je tvrdý právě v místě, kde se veřejná představa často mýlí. Ukládá uchovávání provozních a lokalizačních údajů po dobu šesti měsíců, ale zároveň stanoví, že obsah zpráv se nesmí uchovávat ani předávat [1]. Hovor, text SMS ani tělo e-mailu nejsou data retention podle tohoto ustanovení.
To neznamená, že metadata jsou nevinná drobnost. Z údajů o časech, číslech, buňkách a IP lze někdy vyčíst pohyb, rytmus života, okruh kontaktů a krizové okamžiky. Ústavní soud v nálezu II. ÚS 502/2000 vztáhl ochranu čl. 13 Listiny i na volaná čísla, čas, trvání a základnové stanice [14]. Ochrana tedy není vyhrazena jen slovům uvnitř hovoru.
Přesto je rozdíl rozhodný. Pokud někdo žádá obsah budoucí komunikace, díváme se na odposlech podle § 88. Pokud někdo žádá provozní a lokalizační údaje u operátora, díváme se na § 88a a na § 97 ZEK. Pokud někdo čte uložený chat v zajištěném telefonu, díváme se jinam. Přesnost není akademická. Určuje práh, soudní filtr i následky chyby.
Proto je věta „operátor má půl roku moje hovory“ nepřesná ve dvou směrech. Může mít po zákonnou dobu údaje o hovoru. Nemá mít obsah hovoru z data retention. A může mít jiné údaje pro jiné účely, například billing, ale to není totéž vědro.
5. Data retention není billing. Billing není marketing.
Ve výslechu v řízení Pl. ÚS 45/17 zaznělo číslo, které svádí ke zkratce. Svědek za T-Mobile uvedl, že pro vlastní potřeby, tedy vyúčtování a reklamace, uchovává provozní a lokalizační údaje v užším rozsahu po dobu dvou měsíců [4]. To je doložené. Ale jeho přesný význam je užší než veřejný slogan.
Dva měsíce nejsou zákonná data retention. Zákonná povinnost v § 97 odst. 3 mluví o šesti měsících a o osobách zajišťujících veřejné sítě nebo poskytujících veřejně dostupné služby elektronických komunikací [1]. Dva měsíce byly svědectvím jednoho operátora v roce 2019 o vlastní potřebě v užším rozsahu. Jde o billing a reklamace, ne o celé státní uchovávání.
Billing také není marketing. Tentýž bod nálezu uvádí, že k marketingovým účelům docházelo jen se souhlasem a že šlo o uchování na šest měsíců u přibližně 70 procent zákazníků této jedné společnosti v roce 2019 [4]. Toto číslo měří svědecky popsaný stav u jednoho operátora. Neměří český trh v roce 2026 a neměří právní povinnost všech operátorů.
Praktický závěr je prostý. Pokud čtete dvě měsíce, ptejte se: dvě měsíce čeho, u koho a kdy? Pokud čtete šest měsíců, ptejte se: šest měsíců podle kterého ustanovení a bez obsahu čeho? Bez těchto dovětků jsou čísla přesná jen zdánlivě.
6. Uchovávání u operátora není odposlech. Ani ohledání telefonu.
Odposlech podle § 88 trestního řádu míří na obsah budoucího telekomunikačního provozu. To je jiný zásah než data retention. Operátor neuchovává podle § 97 odst. 3 obsah hovorů do zásoby. Pokud má být zachycen obsah budoucí komunikace, musí se jít cestou odposlechu a jeho podmínek.
Ohledání telefonu je další jiný svět. Zajištěný přístroj v rukou policie, jeho uložený obsah a od 1. ledna 2026 § 113a trestního řádu nejsou operátorská síť. Telefon může obsahovat zprávy, fotografie a historii komunikace. Operátor může uchovávat provozní a lokalizační údaje. Tyto vrstvy se mohou týkat stejného člověka a stejného dne, ale právně nejsou totožné.
Zmatek vzniká, když se jeden praktický příběh vypráví jedním slovesem. „Policie sledovala telefon.“ To může znamenat odposlech, výpis provozních údajů, lokalizační údaj, ohledání přístroje, nebo kombinaci několika úkonů. Každý má jiný práh. Každý má jiný dokument. Každý má jinou možnost obrany.
Z toho neplyne, že jeden úkon nikdy nenavazuje na druhý. Vyšetřování může pracovat s více zdroji. Plyne z toho, že jeden úkon nesmí zpětně legalizovat druhý. Výpis od operátora není povolení k čtení telefonu. Zajištěný telefon není zákonná data retention. A odposlech není billing.
7. Vyhláška rozepisuje IMSI, IMEI a buňky. Nerozepisuje tělo zprávy.
Zákon říká kategorii. Vyhláška č. 357/2012 Sb. rozepisuje rozsah. Pracuje s údaji potřebnými k dohledání a identifikaci zdroje a adresáta komunikace, s datem, časem, způsobem a dobou trvání, s identifikací zařízení a s lokalizačními údaji [2][19]. V mobilní síti to znamená mimo jiné IMSI, IMEI a údaje o buňkách.
To jsou technicky znějící slova. Jejich právní význam je ale srozumitelný. Neříkají, co jste řekli. Říkají, kdy a odkud komunikace prošla sítí, kdo byl identifikován jako účastník nebo zařízení a jaký byl technický kontext spojení. Právě proto mohou být citlivá, i když nejsou obsahem.
U e-mailových protokolů je rozdíl ještě názornější. Provozní údaj může ukázat adresu, čas nebo technické parametry. Tělo zprávy je něco jiného. Pokud se v běžné debatě řekne, že se uchovávají e-maily, je třeba zastavit. Uchovává se provozní stopa, ne zákonně celý text e-mailu v rámci data retention.
Vyhláška tedy nerozšiřuje § 97 na obsah. Upřesňuje, jaké provozní a lokalizační údaje se uchovávají, předávají a likvidují. Je to mapa rozsahu vědra, ne tajný seznam nahrávek.
8. Ústavní konformita 2019 není totéž co unijní konformita 2014-2025
Ústavní soud v roce 2011 starou českou úpravu data retention zrušil. Nález Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. března 2011, vyhlášený pod č. 94/2011 Sb., zrušil tehdejší § 97 odst. 3 a 4 i vyhlášku č. 485/2005 Sb. pro nedostatek záruk [3]. To byl derogační nález. Paragraf zmizel.
Zákonodárce pak úpravu přepracoval, zkrátil dobu a zpřesnil podmínky. Když se nová úprava dostala znovu před Ústavní soud, výsledek byl jiný. Nález Pl. ÚS 45/17 ze dne 14. května 2019 návrh na zrušení zamítl a šest měsíců označil za lhůtu, která není zjevně nepřiměřená [5][13].
Tím však není hotovo. Soudní dvůr EU mezitím rozhodoval podle unijního rámce: směrnice 2002/58, Listiny základních práv EU a jejích článků o soukromí, ochraně osobních údajů, svobodě projevu a mezích omezení práv [12][17]. To je jiný referenční rámec než domácí ústavní test.
Proto se výsledky mohou rozcházet. Ústavní soud v roce 2019 mohl říci, že česká úprava obstojí v testu, který použil. Nejvyšší soud v roce 2025 mohl říci, že plošné a preventivní uchovávání prakticky všech uživatelů neobstojí vůči unijnímu právu [9]. Není to logická chyba. Je to střet dvou kontrolních rovin.
9. SDEU zrušil směrnici. Pak zakázal plošné zadržení pro trestní věci. Pak nechal úzké výjimky.
První velký řez přišel 8. dubna 2014. Soudní dvůr EU ve spojených věcech C-293/12 a C-594/12, Digital Rights Ireland, prohlásil směrnici 2006/24/ES o data retention za neplatnou [6]. Nešlo o český zákon. Šlo o unijní směrnici, která členským státům ukládala povinnost plošného uchovávání.
Druhý řez přišel 21. prosince 2016. Ve věcech C-203/15 a C-698/15, Tele2 Sverige a Watson, SDEU vyložil čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 tak, že brání vnitrostátní úpravě, která pro boj s trestnou činností stanoví plošné a nerozlišující uchovávání provozních a lokalizačních údajů všech účastníků a registrovaných uživatelů [7].
Třetí krok přišel 6. října 2020 ve věcech C-511/18, C-512/18 a C-520/18, La Quadrature du Net [8]. SDEU potvrdil zákaz obecného a nerozlišujícího uchovávání pro boj s trestnou činností, ale připustil úzké možnosti, zejména při vážné hrozbě národní bezpečnosti, a cílené nebo časově omezené režimy. To není návrat k plošné preventivní zásobárně. Je to mapa výjimek.
Navazující řada k národní bezpečnosti, například Privacy International nebo Commissioner of An Garda Síochána, patří do stejného kontextu [16]. Ukazuje, že evropský strop není prosté „nikdy“. Je to „ne takto plošně pro tento účel“. Rozdíl je důležitý. Umožňuje stavět cílené režimy, ale ne schovat obecné síto za slovo bezpečnost.
10. Nejvyšší soud konstatoval rozpor. Paragraf ve Sbírce ke září 2026 trvá.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. prosince 2025, sp. zn. 30 Cdo 2556/2025, podle tiskové zprávy z 8. ledna 2026 zamítl dovolání státu a potvrdil protiprávnost plošného uchovávání dat o elektronické komunikaci [9]. Důvodem byl rozpor § 97 odst. 3 ZEK s unijním právem, protože směřuje k preventivnímu nerozlišujícímu uchovávání údajů prakticky všech uživatelů.
Rozhodnutí však nebylo derogačním nálezem Ústavního soudu. Nejvyšší soud rozhodoval civilní spor o omluvu. Uložil státu povinnost omluvit se. Nevymazal paragraf ze Sbírky. To je nepohodlná, ale zásadní distinkce.
Ke stavu rešerše v září 2026 tedy platí dvě věty vedle sebe. Text § 97 odst. 3 v zákoně trvá [1]. Nejvyšší soud zároveň konstatoval jeho rozpor s unijním právem [9]. Operátoři a stát tak stojí v kleštích: na jedné straně vnitrostátní povinnost, na druhé straně přímo účinné unijní meze a judikatura, která plošnost odmítá.
To není stabilní stav. Ale je to stav, který nelze zjednodušit ani na „všechno je v pořádku“, ani na „paragraf už neexistuje“. Přesná věta zní: paragraf v textu zákona trvá, jeho plošná povinnost je podle Nejvyššího soudu v rozporu s unijním právem.
11. Rozsudek o omluvě není derogační nález
Rozdíl mezi zrušením a omluvou je praktický. V roce 2011 Ústavní soud zrušil tehdejší § 97 odst. 3 a 4 a prováděcí vyhlášku [3]. Tím vytvořil mezeru, kterou musel zákonodárce řešit novou úpravou. To je derogační výrok.
V roce 2025 Nejvyšší soud řešil odpovědnost státu za nesprávný úřední postup nebo nezákonný zásah v civilním řízení o omluvu. Konstatoval rozpor plošného uchovávání s unijním právem a potvrdil povinnost omluvy [9]. To je silný právní signál. Ale nemá stejný technický účinek jako zrušení zákona Ústavním soudem.
Proto je opatrnost na místě i v mediální větě. „Nejvyšší soud zrušil data retention“ je nepřesné. „Nejvyšší soud potvrdil protiprávnost plošného uchovávání a stát se má omluvit“ je blíž. A „§ 97 odst. 3 ke stavu rešerše dál stojí v zákoně“ doplňuje obraz.
Rozsudek o omluvě není derogační nález. Paragraf může trvat dál.
— Jiný Kontext
12. Žádost podle § 88a není žádost o vše, co operátor má
§ 88a trestního řádu upravuje příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu [10]. Není to univerzální požadavek „dejte všechno“. Má práh, účel a procesní režim. Podle znění k roku 2026 míří na úmyslný trestný čin s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky a na další vyjmenované případy [10]. Toto číslo měří práh přístupu k údajům, ne povinnost operátora údaje vytvářet.
Přístup k údajům není totéž co jejich uchovávání. ZEK stanoví, co a jak dlouho se plošně uchovává [1]. § 88a stanoví, kdy si orgán v trestním řízení může vyžádat údaje. Tato dvě ustanovení se potkávají, ale nemají stejnou funkci.
Souhlas uživatele může podle § 88a odst. 3 příkaz nahradit [10]. Ani to z něj nedělá bezbřehé oprávnění. Souhlas má svůj rozsah a předmět. Pokud někdo souhlasí s poskytnutím určitého výpisu, neznamená to souhlas s odposlechem, s obsahem telefonu nebo s neurčitým lovem ve všech datech.
Starší historie ukazuje, že i přístupový paragraf musel projít ústavní kontrolou. Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. prosince 2011 zrušil tehdejší § 88a [11]. To připomíná, že nestačí mít data uložená. Je třeba mít i přezkoumatelný a přiměřený přístup.
13. Dva měsíce u jednoho operátora v roce 2019 nejsou tržní standard 2026
Dva měsíce jsou užitečné číslo právě tehdy, když u něj zůstane výhrada. V bodě 34 nálezu Pl. ÚS 45/17 svědek za T-Mobile uvedl, že operátor pro vlastní potřeby vyúčtování a reklamací uchovává provozní a lokalizační údaje v užším rozsahu po dobu dvou měsíců [4]. To je přesné tvrzení. Jeho hranice jsou součástí tvrzení.
Není to zákonná lhůta. Není to tvrzení o všech operátorech. Není to údaj o roce 2026. Není to ani celé vědro data retention. Pokud někdo přepíše tuto větu na „operátoři drží data dva měsíce“, zahodí zdroj, období, populaci i účel.
U jiného operátora je třeba číst jeho podmínky, informační povinnosti podle GDPR, záznamy činností a odpovědi na konkrétní žádost. GDPR je zde důležité ne jako další číslo, ale jako jazyk účelů: právní povinnost, oprávněný zájem, souhlas [22]. Každý titul může znamenat jiné údaje a jinou dobu.
Veřejná evidence v podkladech nedovoluje říci, že všichni operátoři v roce 2026 fakturují ze stejného dvouměsíčního okna. Přesná věta je delší. Ale právě proto je přesná.
14. První tři měsíce jako nejčastější okno jsou svědectví. Ne zákonné maximum.
Tentýž bod nálezu Pl. ÚS 45/17 uvádí, že nejčastěji jsou oprávněnými orgány žádána data za první tři měsíce od vzniku údaje [4]. To je zajímavé. Říká to něco o provozní praxi popsané svědkem v roce 2019 vůči jednomu operátorovi. Neříká to, že zákonné maximum jsou tři měsíce.
Zákonné maximum data retention podle § 97 odst. 3 je šest měsíců [1]. Po uplynutí této doby mají být údaje zlikvidovány, nestanoví-li zákon jinak. Šest měsíců měří povinnost uchování. Tři měsíce měří svědecky popsané nejčastější okno žádostí. Dva měsíce měří užší billingovou potřebu. Tři čísla. Tři vědra.
Ústavní soud v Pl. ÚS 45/17 citoval dílčí provozní odhady a svědectví. Není to otevřený úplný datový soubor o všech žádostech policie nebo všech oprávněných orgánů. V podkladech není veřejná státní statistika, kterou by bylo možné vydávat za celkový počet a úspěšnost výpisů.
Proto je dobré s číslem tři zacházet stejně opatrně jako s číslem dvě. Pomáhá popsat praxi. Nesmí nahradit zákon. A už vůbec nesmí vytvořit dojem, že po třech měsících žádný údaj podle retention nemůže existovat.
15. České kyvadlo 2011-2026 nesmazalo kleště mezi povinností a unijním stropem
Český příběh data retention není přímka. V roce 2011 Ústavní soud starou úpravu zrušil [3]. V roce 2012 zákonodárce přijal novou konstrukci, včetně šestiměsíční doby uchovávání. V roce 2019 Ústavní soud návrh na zrušení zamítl [5][13]. V roce 2025 Nejvyšší soud řekl, že plošné preventivní uchovávání prakticky všech uživatelů odporuje unijnímu právu [9].
Mezitím evropská judikatura posouvala a zpřesňovala strop. Digital Rights Ireland zrušil směrnici [6]. Tele2 odmítl vnitrostátní plošné a nerozlišující uchovávání pro boj s trestnou činností [7]. La Quadrature du Net popsala úzké výjimky a cílené režimy [8]. Český text zákona se však ke stavu rešerše nezměnil do podoby, která by toto napětí odstranila.
To je právní nejistota, ne jen akademický spor. Operátor má číst český zákon. Soud má číst i unijní právo. Jednotlivec má právo na ochranu soukromí a osobních údajů. Orgány činné v trestním řízení chtějí nástroj pro vyšetřování. Všichni mají kus pravdy, pokud popisují vlastní vrstvu. Společné rozhodnutí je ale špatné, pokud ignoruje plošnost.
Tezi tohoto článku by oslabila novela, která plošných šest měsíců nahradí cíleným, geograficky a časově omezeným režimem podle unijních mezí. Oslabil by ji i nový nález Ústavního soudu, který by po rozsudku Nejvyššího soudu § 97 odst. 3 zrušil. Ke stavu rešerše v září 2026 to v podkladech není.
16. Diagnostika vědra řekne víc než věta „operátor to drží půl roku“
Praktický test nezačíná tím, jak se dat zbavit. Začíná tím, o jaká data vůbec jde. To je rozdíl mezi právní diagnostikou a radou k obcházení.
Co je potřeba testovat
První otázka zní: žádáte obsah, zákonnou retention, billing, marketing se souhlasem, nebo přístup podle § 88a? Obsah hovoru nebo SMS není § 97 odst. 3. Buď jde o odposlech budoucí komunikace, nebo jej operátor ze zákonné data retention mít nemá [1]. Výpis spojení a buňky za poslední půlrok je jiné vědro. Položky z faktury jsou zase jiné.
Druhá otázka zní: je žádost individuální, nebo plošná? Individuální příkaz podle § 88a a obecné uchování údajů prakticky všech uživatelů nejsou stejný zásah. Právě plošnost a nerozlišující povaha jsou jádrem evropské výhrady [7][8][9].
Tři testy — obsah, retention, billing
První test: žádáte slova uvnitř hovoru, text SMS nebo tělo e-mailu? Pak nejsme v § 97 odst. 3. Druhý test: žádáte provozní a lokalizační údaje, které zákon ukládá uchovávat po dobu šesti měsíců? Pak mluvíme o data retention a o přístupu podle příslušného zákonného titulu. Třetí test: žádáte jen údaje potřebné k faktuře nebo reklamaci? Pak se díváte na smluvní a účetní vrstvu, nikoli na státní retention.
Před žádostí o výpis spojení
Po šesti měsících se zákonná retention likviduje, nestanoví-li zákon jinak [1]. Billing mohl skončit dřív. Marketing mohl stát na souhlasu a jiném rozsahu. Záloha v telefonu, cloudová služba nebo chatovací aplikace žije mimo ZEK. GDPR titul u operátora může být právní povinnost, oprávněný zájem nebo souhlas [22]. Tři různé důvody nejsou jedno vědro.
Test tedy neříká, jak data mazat. Říká, jak se ptát, aby odpověď nebyla klamavě krátká.
17. Skrytým nákladem je plošnost, kterou text zákona pořád jmenuje
Šest měsíců je na první pohled odpověď. Ve skutečnosti je to jen odpověď na jednu vrstvu. Zákon stanoví šestiměsíční uchovávání provozních a lokalizačních údajů bez obsahu [1]. Svědectví T-Mobile v roce 2019 mluví o dvou měsících billingu v užším rozsahu [4]. SDEU mluví o nepřípustnosti plošného a nerozlišujícího uchovávání pro trestní věci [7][8]. Nejvyšší soud mluví o rozporu české plošné povinnosti s unijním právem a o omluvě státu [9].
To všechno může být pravda současně, pokud nepředstíráme, že jde o totéž. Obsah hovoru není metadata. Billing není retention. Marketing není právní povinnost. Přístup podle § 88a není samotné uchovávání. Ústavní soud 2019 není SDEU 2016. A civilní rozsudek o omluvě není zrušení paragrafu.
Nejskrytějším nákladem české úpravy není jen doba šesti měsíců. Je jím plošnost. Povinnost se vztahuje na provozní a lokalizační údaje prakticky všech účastníků povinných služeb, předem a bez podezření. Právě tato vlastnost dělá z technického archivu zásah do soukromí. A právě tato vlastnost narazila v unijní judikatuře a následně u Nejvyššího soudu.
Otázka tedy nezní, jak dlouho operátor uchovává údaje o vašem telefonu. Zní: které vědro kdo žádá, obsah, billing, marketing, nebo šest měsíců plošné retention, a podle kterého rámce se má měřit, zda to ještě obstojí, když text zákona trvá a unijní strop už řekl ne?
Související texty této řady
- Může policie prohledat váš mobilní telefon? — věc a paměť, ne šest měsíců u operátora.
- Jak funguje lokalizace mobilního telefonu policií? — kdo smí data retention žádat a co z buňky plyne.
- Rozsudek NS 30 Cdo 2556/2025 (30. 12. 2025) konstatuje unijní rozpor; paragraf v ZEK ke září 2026 trvá.