AI nezačne profesí. Začne úkolem, který lze popsat jednou větou
Důkladná analýza toho, které pracovní úkoly umělá inteligence nahrazuje, které proměňuje a proč schopnost zvyšuje odolnost člověka, ale nezaručuje pracovní místo.
Autor a editor
Autor Jiného Kontextu zaměřený na práci s důkazy, limity interpretace a srozumitelné vysvětlování složitých systémů.
Důkladná analýza toho, které pracovní úkoly umělá inteligence nahrazuje, které proměňuje a proč schopnost zvyšuje odolnost člověka, ale nezaručuje pracovní místo.
Velké srovnání AI bez falešného žebříčku: modely, aplikace, zdroje, soukromí, náklady a chyby, které musí uživatel umět odhalit a unést.
Konec uhlí v českém teplárenství nepřijde jednou fakturou. Plyn může být mostem, ale také investicí, kterou budeme muset zaplatit podruhé.
Česko bez migrace přirozenou měnou ubývá. Porodnost, cizinecká populace, dočasná ochrana a stárnutí proto nelze řešit jako oddělené příběhy.
Počet zubařů v registru není totéž co dostupná péče. Rozhoduje skutečný úvazek, smlouva, přijímání pacientů, čekání, dojezd a peníze.
O neformální péči, práci, penězích a zdraví blízkých lidí, kteří po diagnóze drží každodenní život pohromadě — často bez odpočinku a bez jasného plánu podpory.
Tričko za 199 korun má přesnou cenu u pokladny, ale cenovka sama neukazuje mzdy, nákupní tlak, spotřebu zdrojů ani odpad. Co lze o jeho cestě doložit a co by bez dat konkrétní značky bylo jen odhadem?
Proč účinná prevence vypadá jako zbytečný výdaj, jak poctivě měřit odvrácené škody a kdy se z ochrany naopak stává drahé gesto bez důkazů.
Proč je nejistota psychologicky nepříjemná, proč si mysl někdy doplní příběh i při nedostatku dat a proč schopnost říct „nevím“ patří k náročným formám kritického myšlení.
Rozumět příčinám lidského jednání neznamená čin schvalovat. Kde vede hranice mezi vysvětlením, polehčující okolností, omluvou a odpovědností?
Proč se někdy přiznají i nevinní lidé, jak výslech mění rozhodování a proč je důležité oddělit přiznání od nezávislého ověření jeho detailů.
Generativní AI nezměnila jen možnost vyrábět falešné obrazy. Změnila i hodnotu těch pravých. Co bude znamenat důkaz ve světě, kde lze zpochybnit téměř každý obraz?
Očitý svědek může mluvit naprosto upřímně — a přesto se mýlit. Jak funguje rekonstruktivní paměť, sugestivní otázky a proč je jistota něco jiného než přesnost.
Algoritmus nám neukazuje svět. Vybírá jeho fragmenty, řadí je a opakuje. Jak personalizované feedy mění pozornost, tvorbu obsahu i představu o tom, co je normální a důležité.
Časová značka v telefonu není automaticky okamžikem skutečné události. Analytická esej o tom, co digitální systémy skutečně zaznamenávají.
Minulost není archiv. Archiv je fragment, který přežil gramotnost, materiál, války, cenzuru, archivní výběr, překlad a interpretaci.
Dvě vizuálně nerozeznatelná díla mohou mít radikálně odlišnou hodnotu. Analýza autenticity, provenience, aury, psychologie, umělé inteligence a toho, co při pohledu na umění skutečně oceňujeme.
Katastrofa, justiční omyl nebo kolaps organizace nemusí mít jediného autora. Analýza toho, jak rozumná dílčí rozhodnutí vytvářejí nerozumný celek.
Technologie už umí nechat zemřelé pronášet nové věty. Právo, souhlas a truchlení však ukazují, že věrný hlas ještě není pokračováním člověka.
Proč kompetentní lidé mlčí, i když vidí chybu — a jak autorita, skupinové ticho a loajalita proměňují pochybnost v institucionální slepotu.
Digitální forenzika neumí vrátit minulost. Umí nalézt artefakty. Rozhodující je, co přesně přežilo — a co už z nálezu poctivě tvrdit nelze.
Dva lidé vytvoří stejné riziko. Jen jeden způsobí tragédii. Mění náhoda morální vinu, právní odpovědnost a spravedlivý trest?
Mezi daty v telefonu a řádkem ve forenzním reportu stojí databáze, parser, normalizace, rozhraní a lidská interpretace. Co přesně tedy soud vidí?
Právní rehabilitace umí ukončit trest. Internet, zaměstnavatelé a veřejná paměť však mohou rozsudek prodlužovat bez lhůty i bez soudce.
Hluboká analýza sekundárních a kolaterálních dopadů trestu na děti, partnery, rodiče a domácnosti odsouzených.
Myslíme si, že městem pouze procházíme a svá rozhodnutí si neseme v sobě. Jenže chodník může cestu nabídnout, nebo ji rozdrobit na překážky. Lavička může člověka pozvat, nebo předem určit, jak dlouho smí zůstat. Ulice, světlo, hluk, spoj veřejné dopravy i chybějící toaleta nepřikazují. Mění však cenu jednotlivých možností. A tím nenápadně mění i to, co ve městě pravděpodobně uděláme.
Autentický předmět může být pravý do posledního škrábance. Příběh však vzniká výběrem, sousedstvím, pořadím, popiskem a prostorem.
Nervozita, rozpory, hněv či mlčení vypadají jako známky viny. Výzkum ukazuje, proč je čtení charakteru z okamžitého chování nebezpečně nepřesné.
Rozdíl mezi digitální stopou zařízení a důkazem o jednání konkrétního člověka. Co skutečně dokazují GPS, mobilní síť, Wi‑Fi, IP adresy, cloudové účty a aplikační záznamy?
Co na vojenské mapě znamená kontrolovat území — a proč čára, barva, šipka ani procento nejsou samotnou frontou, ale redukovaným modelem složité reality.
Policejní statistika, latentní kriminalita, viktimizační průzkumy a pocit bezpečí měří různé vrstvy reality. Česká data ukazují, proč mohou být protichůdné výroky současně pravdivé.
Desetisekundové video, které nelže, a přesto vytváří falešný svět. O manipulaci odečítáním kontextu a zásadním rozdílu mezi technickou pravostí a úplností.
Stejná fakta mohou vytvořit opačné příběhy. Ne proto, že by se změnila pravda, ale protože se změnil výběr, pořadí a rámec informací.
O poporodní psychóze, křehkosti lidského vnímání a nepříjemné otázce, kolik našeho morálního hodnocení stojí na předpokladu, že všichni žijeme ve stejném světě.
Najít odpovědného člověka může být nutné. Není to však totéž jako vysvětlit, proč selhal celý systém a co by zabránilo opakování.
O matematicky bezchybných lžích, optických klamech grafů a způsobech, jak říct čistou pravdu a přesto vytvořit v mysli čtenáře dokonalou iluzi reality.
Vězení omezuje svobodu, soukromí i každodenní volbu. Dopady se však liší podle podmínek, délky trestu, člověka i podpory před propuštěním.