Zločinnost a strach se nemusí vyvíjet stejně

Na tiskové konferenci se na plátně objeví klesající křivka. Policie oznamuje, že v celé republice evidovala méně trestných činů než o rok dříve. O několik hodin později stojí na jednání městské části žena, která už po setmění nechodí podchodem u nádraží. Majitel večerky popisuje agresivní zákazníky, rodiče si v místní skupině předávají záběry rvačky a někdo pod příspěvek napíše: „A pak nám budou tvrdit, že je bezpečno.“

Na první pohled existují jen dvě možnosti. Buď lidé přehánějí, protože je vyděsila média a sociální sítě. Nebo instituce schovávají realitu za tabulky. Jedna strana musí být naivní a druhá nepoctivá.

Jenže policejní graf, zkušenost ženy z podchodu i nervozita rodičů mohou být pravdivé současně. Nejsou totiž třemi odpověďmi na tutéž otázku. První popisuje počet registrovaných skutků na velkém území. Druhá popisuje rozhodování konkrétního člověka v konkrétním místě a čase. Třetí zachycuje, jak se informace o nebezpečí šíří komunitou. Spor vzniká teprve ve chvíli, kdy všechny tyto jevy nazveme jediným slovem: kriminalita.

Statistika kriminality je mapa toho, co prošlo institucí. Pocit bezpečí je mapa toho, jak se lidé pohybují světem. Obě mapy mohou být přesné — a přesto mít jinou legendu.

1. Falešné referendum: lidé, nebo čísla?

Otázka „roste kriminalita?“ zní jako žádost o jediné číslo. Ve skutečnosti v sobě skrývá nejméně pět dalších otázek. Přibylo jednání, které naplňuje znaky trestného činu? Přibylo obětí? Přibylo oznámení? Přibylo policejních záznamů? Nebo se změnil pocit, že člověk může běžně používat ulici, park či veřejnou dopravu bez nepřiměřené obavy?

Tyto veličiny spolu souvisejí, ale nejsou zaměnitelné. Skutečný výskyt trestné činnosti nelze pozorovat přímo. Část incidentů nikdo nerozpozná jako trestný čin, část oběti neoznámí, část se k policii dostane jinou cestou a část oznámených událostí se do konečné statistiky nepromítne ve stejné podobě, v jaké je popsal oznamovatel. Na opačném konci stojí pocit bezpečí: ten nemusí reagovat jen na pravděpodobnost napadení, ale také na závažnost možného následku, vlastní zranitelnost, kontrolu nad situací, stav prostředí a důvěru, že v nouzi někdo zasáhne.

Policejně evidovaná kriminalita tedy není falešná verze „skutečné kriminality“. Je to samostatný a důležitý administrativní ukazatel: říká, o jakých skutcích se policie dozvěděla a které za daných pravidel zaregistrovala. Stejně tak viktimizační průzkum není lepší policejní statistika. Ptá se reprezentativního vzorku lidí na jejich zkušenost, a dokáže proto osvětlit část latence, zároveň však trpí paměťovou chybou, neochotou sdílet citlivou událost, rozdílným porozuměním otázce a tím, že některé delikty vůbec nemají živou individuální oběť, které by se bylo možné zeptat.

2. Jak se událost promění v řádek tabulky

Mezi činem a ročním součtem neleží jeden neutrální snímač. Leží tam řetězec lidských a institucionálních rozhodnutí. Někdo musí událost zaznamenat, vyhodnotit ji jako dostatečně závažnou, rozhodnout se ji oznámit, popsat ji, doložit a zařadit. Policie České republiky uvádí, že její statistika pracuje s registrovanými skutky podle takticko-statistických klasifikací, které vedly k zahájení úkonů trestního řízení. Není to tedy seznam pravomocných odsouzení ani mechanický přepis všech telefonátů na linku 158.[1]

Velikost „ztráty“ mezi zkušeností a oznámením se dramaticky liší podle druhu deliktu. Česká viktimizační studie Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, vydaná v roce 2019, zjistila u sledovaných posledních incidentů oznámení policii u 92 procent krádeží auta, ale jen u 31 procent fyzických napadení, 21 procent sexuálních napadení, 17 procent domácího násilí a 12 procent stalkingu. U podvodu při internetovém nakupování se škodou činil podíl osm procent.[5]

Tato čísla nejsou aktuálním odhadem dnešní prevalence a nelze je bez dalšího přenášet na každý případ. Jejich hodnota je jinde: ukazují, že neexistuje jedna univerzální „míra nenahlášení“. Krádež auta bývá spojena s pojištěním a jasně rozpoznatelnou škodou. U násilí mezi blízkými lidmi může do rozhodování vstoupit strach z pachatele, stud, ekonomická závislost i obava, že instituce nepomůže. Dvě kategorie se stejným skutečným výskytem proto mohou vytvořit zcela odlišný počet záznamů.

Právě zde vzniká první paradox. Když oběti začnou instituci více důvěřovat, policie zlepší příjem oznámení nebo specializovaný útvar aktivně odhalí více případů, registrovaná kriminalita může vzrůst, aniž by stejným tempem vzrostl skutečný výskyt. A naopak: pokles důvěry, rezignace poškozených nebo přesun jednání do hůře viditelného prostředí může statistiku stlačit dolů, i když se každodenní zkušenost lidí nezlepšila.

3. Co skutečně říkají česká data

V roce 2025 policie v České republice registrovala 170 051 skutků, meziročně o 1,9 procenta méně. Tato věta je pravdivá. Stejně pravdivé je, že násilná kriminalita nepatrně vzrostla na 13 752 skutků a mravnostní kriminalita vzrostla o 8,8 procenta na 3 695 skutků. Pokles celku byl tažen jinými částmi součtu.[1][2]

Celkový počet skutků navíc není indexem společenské újmy. Jeden záznam méně závažné majetkové kriminality a jeden záznam násilného činu přispívají do souhrnného počtu jako jednotky, přestože jejich dopad na oběť i na veřejný prostor může být nesrovnatelný. Klesající součet proto může současně obsahovat růst kategorie, na kterou lidé reagují citlivěji. Ani růst kategorie však automaticky neznamená stejný růst jednání v realitě: policie například část zvýšení evidované dětské pornografie v roce 2025 spojila s větším množstvím poznatků z mezinárodních databází a s cílenými operacemi. Změnila se tedy také schopnost jev vidět.[1]

Dlouhá česká řada přináší ještě důležitější korekci. Mezi roky 2002 a 2023 klesl počet registrovaných skutků přibližně z 372 tisíc na 181 tisíc, tedy zhruba o polovinu. Ve srovnatelných šetřeních CVVM zároveň vzrostl podíl lidí, kteří se cítili v České republice bezpečně, ze 45 na 82 procent.[2][3] Česká data tedy nepodporují lacinou tezi, že veřejnost bez ohledu na realitu pouze propadá stále většímu strachu.

Ani tato dlouhá řada však není laboratorně čistá. Policie upozorňuje, že zvýšení hranice škody v říjnu 2020 snížilo počty registrovaných skutků zejména u majetkové a hospodářské kriminality a že od roku 2021 prošla struktura takticko-statistických klasifikací rozsáhlou úpravou. Část zlomu proto popisuje změnu reality a část změnu měřidla; podíl obou vlivů nelze z jediného součtu oddělit.[1]

Obě křivky se však nepohybují jako mechanické zrcadlo. Mezi roky 2019 a 2021 spadl počet registrovaných skutků o více než 23 procent, zatímco podíl lidí cítících se bezpečně v celé republice klesl o dva procentní body. Pandemické omezení příležitostí k některým deliktům změnilo počet zaznamenaných událostí, současně ale rozhodně nevytvořilo obecný pocit klidu a předvídatelnosti. V letech 2021 až 2022 pak evidovaná kriminalita vzrostla téměř o 19 procent a pocit bezpečí klesl o pět bodů. V dalším roce se počet skutků téměř nezměnil, zatímco pocit bezpečí opět mírně vzrostl.

4. Průměrná republika není ulice, po které jdete domů

Celostátní průměr je nezbytný pro řízení státu, ale nikdo nežije v celostátním průměru. Člověk se pohybuje po několika trasách, v konkrétních hodinách a mezi konkrétními lidmi. Jeho osobní riziko se neodvíjí jen od počtu obyvatel, nýbrž od expozice: jak často vstupuje do určitého prostředí, jaký typ situací tam vzniká a zda má možnost jim uniknout.

Proto může obyvatel čtvrti oprávněně říkat, že se situace zhoršila, i když celorepublikové číslo klesá. V jeho okolí mohl vzrůst právě ten druh deliktu, kterého se obává. Mohlo se objevit několik opakovaných pachatelů, jejichž jednání je koncentrované do malé oblasti. Mohla se zhoršit večerní doprava, osvětlení nebo přítomnost lidí, kteří dříve vytvářeli přirozený dohled. Některé změny přitom nemusí samy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu: hlasité konflikty, otevřená intoxikace, obtěžování, nepořádek nebo opuštěné provozovny mohou změnit čitelnost prostoru dřív, než se výrazně pohne policejní statistika.

Výzkum strachu ze zločinu dlouhodobě ukazuje, že lidé čtou stav okolí jako informaci o neformální kontrole a soudržnosti komunity. V rozsáhlé britské analýze souvisely obavy z násilí nejen s individuální zkušeností, ale také s vnímaným nepořádkem a slabší kolektivní schopností prosazovat běžná pravidla.[8] Přenos do českého prostředí má limity, mechanismus je však obecně srozumitelný: rozbité světlo není napadení, ale může sdělovat, že při napadení nebude situace dobře viditelná a pomoc nemusí být nablízku.

Rozdíl mezi celou republikou a bydlištěm je ostatně vidět i v českých průzkumech. V roce 2023 hodnotilo bezpečí v místě svého bydliště kladně 91 procent respondentů, zatímco bezpečí v celé ČR 82 procent.[3] To neprokazuje, že devítibodový rozdíl vytvořila média. Ukazuje však, že lidé hodnotí blízké a vzdálené prostředí jiným informačním režimem: ulici znají z každodennosti, obraz země skládají zprostředkovaně.

5. Strach není jediná emoce ani jediná otázka

Výraz „fear of crime“ bývá v debatě používán, jako by šlo o teploměr s jednou stupnicí. Akademické práce však rozlišují konkrétní epizody obavy, obecnější úzkost, odhad pravděpodobnosti viktimizace a chování, které člověk kvůli riziku mění. Grayová, Jackson a Farrall navíc rozlišují obavy funkční — ty, které vedou k přiměřené opatrnosti — a obavy dysfunkční, které opakovaně omezují pohyb, vztahy a kvalitu života.[7]

Rozhoduje i formulace otázky. „Jak pravděpodobné je, že vás někdo přepadne?“ měří odhad rizika. „Kolikrát jste se za poslední měsíc skutečně obávali?“ hledá konkrétní emoční epizody. „Cítíte se bezpečně, když jdete sami po setmění?“ zahrnuje zranitelnost, možnost úniku, osvětlení, přítomnost dalších lidí i očekávanou pomoc. Respondent může považovat přepadení za málo pravděpodobné, a přesto změnit trasu, protože případný následek je pro něj nepřijatelný.

Subjektivní pocit proto není nepřesnou kopií objektivního rizika. Měří jinou vrstvu bezpečí: míru kontroly a svobody. Dva lidé se stejnou statistickou pravděpodobností mohou nést odlišné očekávané náklady. Člověk s omezenou pohyblivostí, žena vracející se v noci z práce nebo někdo po předchozím napadení nemusí „špatně chápat procenta“. Může realisticky započítávat, že má menší schopnost uniknout, vyšší cenu následku nebo živou zkušenost s tím, jak rychle se běžná situace změní.

6. Jak může jedna událost zaplnit celý mentální prostor

Nejznámější vysvětlení pracuje s dostupnostní heuristikou. Při odhadu četnosti nepoužíváme vždy statistický soubor; často se opíráme o to, jak snadno si vybavíme příklad. Vividní, nedávný a emočně silný případ se vybavuje rychleji než stovky dnů, kdy se nic nestalo. Tversky a Kahneman tento mechanismus popsali už v roce 1973.[9] Neznamená to, že je lidský úsudek bezcenný. Dostupnost je užitečná zkratka v prostředí, kde osobní zkušenost často skutečně odráží frekvenci. Problém nastává, když výběr zapamatovaných událostí není reprezentativní.

Moderní informační prostředí tento výběr zásadně mění. Jeden případ se neobjeví jednou. Přijde první zpráva, video, policejní vyjádření, reakce politika, profil pachatele, rozhovor se svědkem, soud, komentář a výročí. Jde stále o jednu událost, ale člověk ji prožije jako mnoho samostatných kontaktů s nebezpečím. Studie amerických televizních zpráv našla souvislost mezi sledováním lokálního zpravodajství nasyceného kriminalitou a vyšší obavou i po zohlednění místní kriminality.[10] To není důkaz, že každý český pořad působí stejně; je to doklad mechanismu, který je třeba testovat, nikoli předpokládat.

Sociální sítě přidávají personalizaci, opakované sdílení a soutěž o pozornost. Výzkum tweetů z osmnácti latinskoamerických zemí zjistil silné zastoupení násilných a sexuálních deliktů a slabou korelaci mezi množstvím příspěvků a samotnou kriminalitou; příspěvky lépe odrážely úroveň obav.[10] Jiná studie, založená převážně na mladých dospělých v USA, našla vztah mezi celkovou spotřebou sociálních médií a strachem ze zločinu, zároveň však sama upozorňovala na omezení vzorku a předběžnost závěrů.[10]

Z toho ale neplyne laciné „média nás straší“. Média mohou otevřít problém, který byl dlouho latentní, dát hlas obětem a zvýšit ochotu oznamovat. Sociální síť může přehánět frekvenci, ale zároveň přesně ukázat, že určitá skupina ztratila důvěru v instituci nebo že se v konkrétním prostoru opakuje obtěžování pod prahem trestního práva. Viditelnost je filtr, nikoli automaticky lež.

7. Kdy je nedůvěra ke statistice oprávněná

Oficiální statistika není automaticky propaganda. Bez ní bychom byli odkázáni na nejhlasitější příběhy, politické kampaně a vlastní omezené okolí. Policejní data umožňují dlouhé časové řady, prostorové členění i rozklad podle typů skutků. Je však chybou přisoudit jim vlastnost, kterou nemají: úplný a beze změny měřený obraz všech činů.

Eurostat výslovně upozorňuje, že policejně evidované počty ovlivňují právní definice, ochota lidí oznamovat i policejní praxe evidence, a že změny metod mohou vytvořit zlom v časové řadě.[6] Nový trestný čin, širší definice, elektronické podání, specializovaná kampaň nebo kvalitnější školení mohou zvýšit počet záznamů. Přísnější práh, administrativní přetížení nebo ztráta důvěry jej mohou snížit. U deliktů odhalovaných převážně aktivní činností státu statistika částečně měří také intenzitu kontroly.

Veřejná skepse je proto legitimní, když instituce předloží pouze celkový součet a zamlčí změnu kategorií, metodiky, hlášení nebo místní distribuce. Stejně legitimní je skepse ke kampani, která z jediného nárůstu v jedné kategorii odvodí zhroucení bezpečnosti celé země. V obou případech se nefalšuje číslo; falšuje se rozsah tvrzení, které má číslo unést.

8. Kdy je rostoucí strach relevantním signálem

Pocit ohrožení není vhodný k odhadu počtu trestných činů. Může však být velmi důležitým ukazatelem kvality veřejného prostoru. Zvlášť tehdy, když se změna opakovaně objevuje ve stejné lokalitě, u stejné skupiny a při stejné otázce; když ji doprovází změna tras, úbytek cestujících večer, zavírání provozoven, školní absence, více žádostí o doprovod nebo konzistentní zkušenosti zachycené viktimizačním výzkumem.

Nejzajímavější je paradox expozice. Park může vykazovat méně napadení proto, že se stal bezpečnějším. Může je ale vykazovat méně také proto, že se mu lidé ze strachu vyhýbají. Počet potenciálních obětí klesne, příležitostí k činu ubude a policejní statistika se zlepší — za cenu toho, že veřejný prostor přestal plnit svou funkci. Místo je statisticky tišší, ale společensky ztracené.

Opačný paradox je stejně důležitý. Počet registrovaných případů domácího nebo sexuálního násilí může růst v době, kdy se oběti méně bojí oznámit, instituce lépe rozpoznávají jednání a společnost přestává určité chování tolerovat. Statistika se zhorší, ale institucionální schopnost vidět problém se může zlepšit. Směr čísla a směr reality proto nejsou synonyma.

Veřejný pocit je relevantní signál také tehdy, když nereaguje na četnost, ale na předvídatelnost. Lidé mohou tolerovat určité stabilní riziko lépe než prostředí, v němž nevědí, zda pravidla platí, zda se dovolají pomoci a zda instituce událost vůbec uzná. Strach v takovém případě nevypovídá jen o zločinu. Vypovídá o důvěře, kontrole a společenské smlouvě.

9. Je dnes bezpečněji?

Bez doplnění není tato otázka dostatečně určitá. Bezpečněji kde — v celé republice, v jedné obci, na nádraží, doma nebo na internetu? Bezpečněji pro koho — pro průměrného obyvatele, dítě, seniora, ženu na noční směně, provozovatele obchodu nebo opakovaně viktimizovanou domácnost? Bezpečněji před čím — před krádeží, fyzickým útokem, podvodem, domácím násilím nebo veřejným obtěžováním? A podle čeho — podle policejní evidence, viktimizačního průzkumu, pravomocných odsouzení, újmy, pocitu bezpečí či svobody používat veřejný prostor?

Poctivá odpověď proto nevzniká vítězstvím jedné křivky. Vzniká triangulací. Policejní statistika ukáže institucionálně zachycené skutky. Viktimizační průzkum osvětlí zkušenosti, které se do evidence nedostaly. Místní data ukážou koncentraci. Průzkum pocitu bezpečí změří lidské náklady a důvěru. Změny zákona a evidence vysvětlí, zda se nezměnilo samotné měřidlo.

A právě zde se jednoduchý spor obrací. Zločinnost může klesat, i když strach roste. Strach může klesat, i když některý druh kriminality roste. Registrovaná kriminalita může růst, protože instituce začala realitu vidět lépe. A může klesat, protože lidé přestali věřit, že má smysl ji hlásit.

Nejpřesnější otázka tedy nezní jen: „Je dnes bezpečněji?“ Zní: Bezpečněji kde, pro koho, před čím, podle jakého měřítka — a co se změnilo na cestě od skutečné události k číslu, kterým ji popisujeme?