Příčina není ospravedlnění

Prvního prosince 1991 hlasovali lidé na Ukrajině o potvrzení nezávislosti. Pro bylo 90,32 procenta účastníků. Většina vznikla ve všech regionech, včetně Krymu, Sevastopolu a Donbasu. Nebyl to souhlas se vstupem do NATO ani příslib, že země bude názorově jednotná. Byl to souhlas se samostatným státem.

O třicet let později ruské vedení rozhodlo o rozsáhlé invazi. Mezi hlasovacím lístkem a tímto rozkazem leží smlouvy, hospodářské vazby, bezpečnostní obavy, domácí politické konflikty, ozbrojené zásahy i neúspěšná diplomacie. Udělat z nich jedinou příčinu znamená část historie odstranit. Rozdělit odpovědnost rovným dílem mezi všechny, kdo se v historii objevili, by byla jiná verze stejné chyby.

Příčina vysvětluje, jak něco vzniklo. Ospravedlnění tvrdí, proč to bylo přípustné. Jedno není náhradou druhého.

Samostatnost není kulturní rozchod

Ukrajina zdědila rozdílné regionální zkušenosti a husté ekonomické i osobní vazby na Rusko. Člověk mohl mluvit rusky, volit politika prosazujícího spolupráci s Moskvou a současně odmítat zánik ukrajinského státu. Jiný mohl podporovat Evropskou unii a být proti členství v NATO. Jazyk, identita, volební preference a názor na hranice nebyly jedna proměnná.

Tato různorodost vysvětluje část pozdějších konfliktů. Nepotvrzuje ale představu, že Ukrajina byla pouhým omylem, jehož hranice může soused podle potřeby opravit. Rusko s nezávislou Ukrajinou uzavíralo smlouvy a uznávalo její území. Smlouva o přátelství z roku 1997 výslovně potvrdila respekt k územní celistvosti a existujícím hranicím.

Podobně přítomnost ruské Černomořské flotily v Sevastopolu nebyla důkazem ruské svrchovanosti nad městem. Opírala se o dohody s Ukrajinou. Pronajatá základna a vlastní území jsou rozdílné právní skutečnosti. Pozdější spor proto nelze vykládat tak, jako by Rusko ukrajinské hranice nikdy nepřijalo.

Jaderné zbraně na území nejsou vlastní jaderné tlačítko

Po rozpadu Sovětského svazu zůstalo na Ukrajině velké množství jaderných zbraní. Odtud pochází tvrzení, že měla třetí největší jaderný arzenál. Fyzické rozmístění však neznamenalo plně nezávislou možnost rozhodnout o jeho použití. Důležité části sovětského autorizačního a velitelského systému zůstaly spojené s Moskvou.

Ukrajina přesto nebyla jen pasivním skladem. Měla technické znalosti, infrastrukturu a vyjednávací možnosti. Vytvoření samostatné jaderné kapacity by však vyžadovalo další politická a technická rozhodnutí, náklady a střet s odzbrojovací politikou USA i Ruska. Volba nebyla tak jednoduchá, jak vypadá ve zpětném titulku.

Budapešťské memorandum z 5. prosince 1994 spojilo odzbrojení s ujištěními o nezávislosti, hranicích a nepoužití síly. Neobsahovalo automatický mechanismus západní vojenské obrany. Z toho neplyne, že dokument nic neznamenal: Rusko samo přijalo závazky, s nimiž byly jeho pozdější zásahy neslučitelné. Kritika nedostatečné západní reakce je jiná otázka než přesný obsah tehdejšího příslibu.

Co bylo slíbeno při konci studené války

Spor o větu „ani o píď na východ“ nelze vyřešit jedním z obvyklých sloganů. Archivní dokumenty ukazují, že západní představitelé v roce 1990 skutečně poskytovali Sovětům politická bezpečnostní ujištění v souvislosti se sjednocením Německa. Není přesné tvrdit, že si Moskva samotnou existenci takových výroků později vymyslela.

Konečná smlouva o německém sjednocení ale neobsahovala obecný zákaz přijímání dalších východoevropských států do NATO. Politické očekávání a právně závazné veto nejsou totéž. Historici se mohou přít o šíři ujištění a o promarněné možnosti tehdejší politiky, aniž by z toho vznikla neexistující smluvní klauzule.

Také státy mezi Německem a Ruskem měly vlastní zájmy. Polsko, Česko, Maďarsko či pobaltské země nebyly prázdná místa na americko-ruské šachovnici. O ochranu v NATO aktivně usilovaly. Co Moskva popisovala jako potřebnou obrannou hloubku, mohli její sousedé číst jako požadavek, aby znovu zůstali ve sféře ruského vlivu.

To je jádro bezpečnostního dilematu: krok považovaný jednou stranou za ochranu může druhá vnímat jako ohrožení. Tento mechanismus pomáhá vysvětlovat nedůvěru. Sám ale neurčuje, že musí přijít válka, ani neuděluje velmoci právo rozhodovat místo menších států.

Ukrajina k NATO nesměřovala pořád stejně

V roce 2008 summit v Bukurešti prohlásil, že se Ukrajina a Gruzie stanou členy NATO. Zároveň jim neposkytl akční plán členství, datum vstupu ani ochranu členského státu. Zůstala silná politická věta se slabším bezprostředním praktickým obsahem.

Tato kombinace mohla zhoršovat ruské očekávání budoucnosti, aniž Ukrajině zajistila odpovídající odstrašení. To je analytická interpretace, nikoli důkaz, že právě bukurešťská věta způsobila invazi. V roce 2010 navíc prezident Viktor Janukovyč prosadil neblokovou orientaci. Ta trvala do roku 2014.

Teprve anexe Krymu a válka v Donbasu zásadně změnily ukrajinskou bezpečnostní kalkulaci. Politika nečlenství v alianci nezabránila ruskému zásahu. Západní vojenská spolupráce následně zesílila a směřování k EU a NATO bylo později zakotveno v ústavě. Část vývoje, který Moskva označovala za ohrožení, tedy byla reakcí Ukrajiny na předchozí ruské jednání.

Majdan: domácí krize s vnějším vlivem

Janukovyč se dlouho pokoušel získávat výhody ze vztahů s Moskvou i Bruselem. Asociační dohoda s EU nebyla vstupem do NATO. Pro Rusko ale znamenala možnou ztrátu vlivu a pro část ukrajinské veřejnosti naději na jiné fungování státu. V roce 2013 se do rozhodování přidaly akutní finanční problémy, ruský obchodní tlak a politická cena reforem.

Když vláda v listopadu pozastavila přípravy podpisu dohody, začaly protesty. Policejní násilí změnilo jejich rozsah i požadavky. Hnutí zahrnovalo občanské iniciativy, opoziční strany i krajní pravici. Její viditelnou roli nelze vymazat; nelze jí ale přepsat celé složení protestující společnosti.

V únoru 2014 Janukovyč opustil Kyjev a parlament převzal iniciativu. Nebyl dokončen standardní ústavní postup impeachmentu. To je důležité pro právní popis změny moci. Není to však samo důkaz, že Spojené státy řídily celý Majdan jako tajnou operaci. Ústavní procedura, politická legitimita a zahraniční řízení jsou tři různé otázky.

Západ nebyl nezúčastněný. Podporoval část opozice i občanské společnosti a snažil se ovlivnit politický výsledek. Telefonát Victorie Nulandové a Geoffreyho Pyatta tuto snahu ukazuje. Nedokazuje ale, že Washington vytvořil všechny protesty, ovládal ozbrojené skupiny nebo nařídil každý rozhodující krok. Stejně tak částka přes pět miliard dolarů, kterou Nulandová zmiňovala, označovala podporu od roku 1991, nikoli rozpočet zimního svržení prezidenta.

Krym a Donbas nelze vyprávět bez Ruska

Na Krymu existovaly skutečné proruské postoje. Změna kontroly v roce 2014 však nebyla pouze jejich politickým vyjádřením. Před referendem převzali klíčová místa ozbrojení muži a ukrajinská vláda ztratila běžnou kontrolu nad poloostrovem. Putin později přítomnost ruských vojáků při zajištění podmínek hlasování přiznal.

Benátská komise konstatovala rozpor rozhodnutí o referendu s ukrajinskou ústavou a nevyhovující demokratické podmínky. Valné shromáždění OSN potvrdilo ukrajinskou územní celistvost. Faktická ruská kontrola a mezinárodně uznaná svrchovanost proto nejsou dvě označení stejné věci.

Donbas měl vlastní domácí konflikt: nespokojenost s Kyjevem, místní separatisty a spory o budoucí uspořádání. Jeho dlouhodobou válečnou podobu ale nelze vysvětlit bez ruských zbraní, personálu, podpory a přímé vojenské intervence. Pozdější soudní a vyšetřovací materiály poskytly silnější základ pro posouzení této role než tehdejší soupeřící televizní tvrzení.

Dvojí popis není nerozhodnost. Přiznává místním lidem skutečné politické postoje a současně neodstraňuje rozhodující zahraniční zásah. Domácí nespokojenost nevylučuje cizí intervenci. Cizí intervence neznamená, že domácí nespokojenost neexistovala.

Minsk nebyl jeden nesplněný domácí úkol

Minské dohody spojovaly zastavení palby, odsun těžkých zbraní, monitoring, výměny zadržených, místní volby, zvláštní status a kontrolu hranice. Právě jejich propojení bylo zdrojem konfliktu. Ukrajina se obávala politických změn a voleb pod ozbrojeným tlakem. Rusko prosazovalo výklad, v němž politické kroky předcházely plnému obnovení ukrajinské kontroly hranice.

Kyjev nedokončil požadované politické uspořádání. Současně nefungovalo trvalé příměří ani úplné bezpečnostní provedení. Pozorovatelé OBSE zaznamenávali porušování a omezení přístupu; samotné zjištění výbuchu navíc často neumožňovalo určit jeho původce. Rusko dlouho vystupovalo jako prostředník, přestože důkazy ukazovaly na jeho zásadní účast v konfliktu.

Neplnění nelze shrnout jedním jménem bez rozlišení povinností. Zároveň není důvod rozdělit odpovědnost automaticky napůl. Jednotliví aktéři neměli stejné možnosti ani stejnou kontrolu nad ozbrojenými strukturami.

Zelenského zvolení v roce 2019 přineslo doložené pokusy o zmírnění konfliktu, výměny a nové diplomatické kroky. Nedosáhly trvalého urovnání. Jejich existence však odporuje zkratce, že ukrajinská diplomacie byla od počátku jen předstíráním.

Zima 2021–2022: schopnost válčit a volba válčit

Ruské soustřeďování sil postupně vytvořilo možnost rozsáhlé operace z několika směrů. Přítomnost armády ale sama neodhalovala den, kdy se nátlak změnil v konečné politické rozhodnutí. Veřejné podklady neukazují úplný vnitřní rozhodovací proces.

Prosincové ruské návrhy se navíc netýkaly jen budoucího členství Ukrajiny. Požadovaly širší změny evropského bezpečnostního uspořádání a omezení vojenské činnosti NATO. Západ odmítal ruské veto nad členstvím jiných států, ale nabízel jednání o některých otázkách zbrojení, inspekcí a transparentnosti. Tvrzení, že diplomacie nepřinesla přijatelnou dohodu, je přesnější než tvrzení, že žádná diplomacie nebyla.

Putinovy texty současně propojovaly bezpečnost s představou historické jednoty Rusů a Ukrajinců a se zpochybňováním základů ukrajinské státnosti. Ideologie a strategický zájem se nevylučovaly. Jedno mohlo ovlivňovat, co vedení považovalo za ztrátu, druhé, jakou cenu bylo ochotné zaplatit.

Dne 21. února Rusko uznalo separatistické entity. O tři dny později zahájilo invazi daleko za hranicemi Donbasu. Její rozsah neodpovídal pouhé místní ochranné operaci. Ukrajina v tu chvíli nebyla členem NATO a neměla datum přijetí.

Ruské tvrzení o genocidě v Donbasu je přitom samostatná důkazní otázka. Skutečné civilní oběti a porušování lidských práv samy nedokazují specifický úmysl potřebný pro tento právní pojem. Rusko před invazí veřejné důkazy takové genocidy nepředložilo. Mezinárodní soudní dvůr v březnu 2022 nařídil předběžným opatřením pozastavení ruských operací; nešlo o konečný rozsudek o všech právních otázkách války. Bezpečnostní obava, neúspěšný Minsk a tvrzení o genocidě nejsou vzájemně zaměnitelné důvody.

Více příčin neznamená neurčitou odpovědnost

Nejsilnější vysvětlení spojuje několik vrstev: ruský odpor k západnímu bezpečnostnímu posunu, obavu ze ztráty vlivu nad Ukrajinou, konflikt po roce 2014, selhání Minsku a Putinovo historicko-ideologické pojetí sousedního státu. Pravděpodobně se přidal odhad, že další čekání ruskou pozici zhorší a že zásah přinese rychlejší výsledek, než skutečně přinesl.

Poslední dvě úvahy jsou interpretacemi. Nejsou veřejně doloženým zápisem porady, na níž byly všem motivům přiřazeny váhy. Nemůžeme poctivě rozdělit invazi na procenta způsobená NATO, ideologií a Donbasem. Faktory se vzájemně ovlivňovaly a veřejné projevy nejsou úplným záznamem soukromého rozhodování.

Také otázka, zda by bez rozšiřování NATO válka nenastala, nemá ověřitelnou alternativní časovou osu. Jiná politika mohla změnit riziko. Z toho nelze udělat jistotu, že by zmizely všechny spory o ukrajinskou samostatnost. Stejně chybné by bylo prohlásit, že rozhodnutí Západu neměla žádné důsledky.

Závěr by mohly zpřesnit autentické interní dokumenty, úplnější zpravodajské podklady a důkazy o skutečně zvažovaných alternativách. Nejistota o vahách motivů ale neznamená nejistotu o tom, které vedení rozhodlo překročit hranice rozsáhlou armádou.

Slovníček pojmů

Akční plán členství (MAP) — program NATO, kterým kandidátská země prochází před přijetím. Ukrajina jej v roce 2008 nezískala; dostala jen politický příslib budoucího členství.

Článek 5 — ustanovení Severoatlantické smlouvy o kolektivní obraně. Vztahuje se pouze na členské státy; Ukrajina členem není.

Nebloková politika — zákonem stanovený závazek Ukrajiny z roku 2010 nevstupovat do vojenských aliancí. Platil do roku 2014.

Asociační dohoda s EU — smlouva o politickém přidružení a obchodní integraci. Není vstupem do EU ani do NATO.

Budapešťské memorandum — dokument z roku 1994, v němž se Ukrajina vzdala jaderných zbraní výměnou za bezpečnostní ujištění, nikoli za závazek vojenské obrany.

Vysvětlit ruské rozhodnutí neznamená přisoudit Rusku právo je učinit. Popsat chyby Západu a Ukrajiny neznamená přepsat autora invazního rozkazu.

Prvního prosince 1991 hlasovali obyvatelé Ukrajiny o samostatnosti. Více než devadesát procent hlasujících ji podpořilo. Většina pro nezávislost vznikla také na Krymu a v Donbasu. O třicet let později překročila ukrajinské hranice ruská invazní armáda. Mezi těmito okamžiky neleží jediný spor, který by vysvětlil všechno.

Pochopit cestu k válce není totéž jako omluvit rozhodnutí ji zahájit.

Nezávislá země nebyla názorově jednotná

Ukrajina měla různé jazyky, regionální zkušenosti i představy o vztahu k Rusku. Mluvit rusky ale neznamenalo chtít žít v Ruské federaci. Podporovat spolupráci s Evropou zase neznamenalo automaticky chtít do NATO. Rozdíly uvnitř země byly skutečné; samy o sobě nedávaly sousedovi právo měnit její hranice.

Rusko ukrajinskou samostatnost a hranice opakovaně uznalo. Budapešťské memorandum z roku 1994 obsahovalo bezpečnostní ujištění spojená s ukrajinským jaderným odzbrojením. Nebyla to však smlouva, podle které by západní armády musely při napadení automaticky přijít bojovat. Dokument nebyl bezvýznamný. Jen nesliboval totéž co obranná aliance.

NATO bylo důležité. Nebylo celým příběhem

Rusko dlouhodobě odmítalo rozšiřování NATO. Polsko, Česko a další země naopak o členství usilovaly kvůli vlastní bezpečnosti. Jeden krok tak mohl někomu přinášet ochranu a jinému připadat jako zhoršení jeho postavení.

V roce 1990 západní politici skutečně poskytovali Sovětům bezpečnostní ujištění při jednání o sjednocení Německa. Nevznikla ale smlouva, která by Rusku dávala obecné právo vetovat budoucí členství ostatních zemí. Přesný význam tehdejších politických příslibů zůstává předmětem historické debaty.

Ukrajině NATO v roce 2008 přislíbilo budoucí členství, ale bez termínu a bez ochrany členského státu. V letech 2010–2014 navíc Ukrajina sledovala neblokovou politiku. Její cesta k Alianci nebyla nepřerušený pochod jedním směrem.

Rok 2014 změnil vztah i očekávání

Protesty na Majdanu začaly po zastavení příprav dohody s Evropskou unií. Policejní násilí je změnilo v širší odpor proti vládě. Pád prezidenta Viktora Janukovyče neproběhl jako standardně dokončené ústavní odvolání. Z toho však nelze přeskočit k tvrzení, že celé hnutí řídily Spojené státy. Západní podpora a snaha ovlivnit výsledek jsou něco jiného než důkaz úplného řízení událostí.

Rusko následně vojensky převzalo kontrolu nad Krymem a anektovalo jej. V Donbasu se domácí nespokojenost a místní separatismus spojily s ruskou vojenskou podporou a intervencí. Popsat konflikt pouze jako místní občanskou válku by tuto zásadní část vymazalo.

Ruský zásah současně posílil ukrajinskou snahu hledat ochranu na Západě. Sbližování s NATO tedy nebylo pouze okolností předcházející konfliktu. Část jeho pozdějšího prohloubení byla reakcí na něj.

Ani neúspěšná dohoda nedává právo napadnout celou zemi

Minské dohody měly zastavit boje a upravit budoucí uspořádání Donbasu. Propojovaly bezpečnost, volby, zvláštní status a kontrolu hranice. Strany se rozcházely v pořadí i smyslu těchto kroků. Příměří se porušovalo, politická část nebyla dokončena a důvěra slábla. To pomáhá vysvětlit pokračování konfliktu. Nevytváří to oprávnění k rozsáhlé invazi.

Rozhodnutí nevydaly dějiny

Na přelomu let 2021 a 2022 se spojily ruské obavy z dalšího západního ukotvení Ukrajiny, ztráta politického vlivu, nevyřešený Donbas a Putinovo pojetí ukrajinské historie. Jeho veřejné texty neřešily jen vojenské základny. Zasahovaly také otázku samostatné ukrajinské identity a státnosti.

Dne 24. února 2022 ruské vedení zahájilo útok výrazně přesahující Donbas. Ukrajina tehdy nebyla členem NATO a neměla stanovený termín vstupu. Přesnou váhu jednotlivých motivů ani okamžik konečného rozhodnutí veřejné podklady neodhalují.

Vysvětlení proto nespočívá ve větě, že „za všechno může NATO“, ani v představě, že před rozhodnutím jednoho člověka nic důležitého nebylo. Příčiny se mohou vrstvit. Odpovědnost za konkrétní rozkaz se tím nerozpouští.

Co je jisté a co sporné

Doloženo: Ukrajina potvrdila nezávislost v referendu v roce 1991. Rusko její hranice smluvně uznalo. V únoru 2022 nebyla Ukrajina členem NATO. Ruské jednotky se podílely na převzetí Krymu.

Sporné: jakou váhu měly jednotlivé motivy — NATO, ztráta vlivu, Donbas, Putinovo pojetí dějin. Veřejné prameny neukazují, kdy a jak padlo konečné rozhodnutí.

Dějiny vysvětlují, proč se dveře k válce otevíraly. Samy jimi ale neprošly.

Historicko-geopolitická analýza. Hlavní časový rozsah: 24. srpna 1991 – 24. února 2022. Text rozlišuje doloženou skutečnost, tvrzení aktéra, interpretaci a otázku, kterou veřejné prameny neumějí uzavřít.

1. PROLOG: JEDEN HLASOVACÍ LÍSTEK A TŘICET JEDNA LET

Prvního prosince 1991 dostali voliči na Ukrajině otázku, která byla kratší než většina pozdějších sporů o to, co jejich odpověď vlastně znamenala. Měli potvrdit Akt vyhlášení nezávislosti přijatý ukrajinským parlamentem 24. srpna. Nebyl to plebiscit o vstupu do NATO, o odchodu z ruského kulturního prostoru ani o tom, zda má ukrajinská identita jednu správnou jazykovou podobu. Šlo o otázku státnosti. Celostátně hlasovalo pro nezávislost 90,32 procenta účastníků. Pro bylo 28 804 071 lidí. Účast dosáhla 84,18 procenta oprávněných voličů. ^[1][2]

Výsledek nebyl geograficky stejný. Na Krymu hlasovalo pro nezávislost 54,19 procenta účastníků, v Sevastopolu 57,07 procenta. V Doněcké oblasti to bylo 83,90 procenta, v Luhanské 83,86 procenta. Tato čísla se někdy používají jako důkaz dvou protichůdných příběhů. Jeden z nich říká, že referendum definitivně odstranilo všechny budoucí spory o identitu a geopolitickou orientaci. Druhý tvrdí, že nižší podpora na Krymu a v Sevastopolu dokazovala, že ukrajinský stát byl od počátku umělý. Ani jeden závěr z hlasování neplyne. Referendum dokládá něco přesnějšího: v prosinci 1991 existovala ve všech tehdejších regionech Ukrajiny většina hlasujících pro samostatný stát, ale velikost této většiny se výrazně lišila. ^[1]

Právě zde začíná problém, který bude provázet následujících třicet let. Státní hranice může být právně jasná a politická identita uvnitř ní současně mnohovrstevná. Člověk mohl být ruskojazyčný, nostalgický po Sovětském svazu, ekonomicky orientovaný na ruský trh, volit proruskou stranu — a přesto nechtít zánik ukrajinského státu. Stejně tak mohl podporovat nezávislou Ukrajinu a dlouho odmítat vstup do NATO. Kategorie, které se po roce 2014 často slily do jediné barevné mapy, byly ve skutečnosti různé.

O několik dní později Sovětský svaz fakticky přestal existovat. Rusko, Ukrajina a Bělorusko podepsaly bělověžské dohody; na konci prosince zmizela i poslední federální struktura, která mohla tvrdit, že hranice mezi ruskou a ukrajinskou republikou jsou jen vnitřní čárou jednoho státu. V dalších letech Rusko ukrajinskou nezávislost a hranice opakovaně uznalo — v multilaterálních dokumentech, v Budapešťském memorandu a v bilaterální smlouvě o přátelství z roku 1997. ^[3][4][5]

Třicet let po referendu zahájila Ruská federace rozsáhlou invazi přes několik směrů, včetně území Běloruska a okupovaného Krymu. Pro pochopení toho rozhodnutí nestačí ukázat na jedinou mapu, jediný summit ani jedinou větu Vladimira Putina. Stejně tak nestačí říct, že „všechno začalo NATO“, nebo že „všechno začalo jedním člověkem“. Historická kauzalita není soudní seznam obviněných. Může být vícevrstevná, aniž by se odpovědnost za konkrétní použití síly rozpustila mezi všechny aktéry.

Otázka tedy nezní, zda Ukrajina v roce 1991 existovala. Otázka zní, co se stalo mezi okamžikem, kdy její obyvatelé potvrdili nezávislost, a okamžikem, kdy ruské vedení rozhodlo, že hranici překročí velká armáda.

Referendum 1. prosince 1991: vybrané výsledky

Tato čísla nejsou důkazem, že všichni obyvatelé těchto regionů měli stejnou představu o budoucí jazykové, kulturní nebo zahraničněpolitické orientaci státu. Dokládají užší věc: v prosinci 1991 získala samostatná Ukrajina volební legitimitu ve všech uvedených regionech. Pozdější proměnu identity, vztahu k Rusku nebo podpory autonomie nelze zpětně vložit do hlasovacího lístku z roku 1991. ^[1][2]

2. 1991: UKRAJINA NEVZNIKLA 24. ÚNORA 2022

Ukrajinská státnost nevznikla ze dne na den, ale rok 1991 je právně rozhodující mezník. Parlament Ukrajinské SSR vyhlásil nezávislost 24. srpna, referendum ji 1. prosince potvrdilo a nové státní uspořádání rychle získalo mezinárodní uznání. Ruská sovětská federativní republika i následná Ruská federace jednaly s Kyjevem jako se státem. Z pohledu mezinárodního práva proto není podstatné, zda se jednotlivé regiony v minulosti nacházely v Polsko-litevské unii, Ruském impériu, Habsburské monarchii nebo Sovětském svazu. Historie vysvětluje identitu a spory; neurčuje sama o sobě vlastnictví území v roce 2022. ^[5][4]

To neznamená, že hranice byly historicky banální. Krym byl v roce 1954 administrativně převeden z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR. Sevastopol měl mimořádný vojenský význam jako hlavní základna Černomořské flotily. Donbas vyrostl jako silně industrializovaný prostor s úzkými hospodářskými a rodinnými vazbami na Rusko. Západní oblasti měly jinou historickou zkušenost a po druhé světové válce byly do sovětské Ukrajiny začleněny z území, která předtím patřila Polsku, Československu či Rumunsku. To vše bylo relevantní pro politiku. Nic z toho však po rozpadu SSSR automaticky nevytvářelo právo sousedního státu hranice měnit silou.

Dvě zkratky jsou proto stejně nepoužitelné. První tvrdí, že Ukrajina byla od počátku homogenním národním státem s jednotnou pamětí, jazykem a geopolitickou představou. Nebyla. Druhá tvrdí, že protože její hranice vznikaly v různých historických obdobích, šlo o „umělý stát“. Takové kritérium by učinilo umělými velkou část států Evropy. Moderní státnost nevzniká z testu etnické čistoty hranice, ale z kombinace politické existence, uznání, institucí a právního řádu.

Důležitější je sledovat, jak se identita měnila. V devadesátých letech i později mohli voliči východní a jižní Ukrajiny podporovat politiky slibující blízké vztahy s Moskvou a současně trvat na suverenitě Ukrajiny. Pojem „proruský“ tak mohl znamenat něco od preference ruštiny jako veřejného jazyka přes levnější plyn až po geopolitické spojenectví. Teprve v krizových okamžicích se ukázalo, které z těchto významů se překrývají a které nikoli.

Být kulturně blízko Rusku nebylo totéž jako chtít být součástí Ruska.

3. JADERNÁ VELMOC, KTERÁ JADERNOU VELMOCÍ NEZŮSTALA

Po rozpadu Sovětského svazu zůstalo na území Ukrajiny přibližně 1 900 strategických jaderných hlavic, 176 mezikontinentálních balistických raket a 44 strategických bombardérů; spolu s taktickými zbraněmi, které byly odvezeny dříve, šlo fyzicky o jednu z největších koncentrací jaderných zbraní na světě. Odtud vznikla často opakovaná věta, že „Ukrajina měla třetí největší jaderný arzenál“. V jednom smyslu je pravdivá: zbraně a jejich nosiče byly rozmístěny na ukrajinském území. V jiném smyslu může klamat, protože rozmístění není totéž jako plně suverénní operační kontrola. ^[6][7][8]

Odpalovací autorizační systém a klíčové kódy zůstávaly v moskevské velitelské struktuře. Ukrajina převzala administrativní kontrolu nad částí jednotek, požadovala ukrajinskou vojenskou přísahu a disponovala určitou schopností zabránit použití zbraní z vlastního území. Neměla však jednoduše k dispozici tlačítko, kterým by prezident v Kyjevě mohl rozhodnout o samostatném jaderném úderu. U některých zbraňových systémů byly cílové údaje a autorizační prvky rovněž pod ruskou kontrolou. ^[7][9]

To ale neznamená, že Ukrajina neměla žádnou volbu. Disponovala rozsáhlým raketovým a průmyslovým know-how. Odborné odhady tehdy připouštěly, že při dostatečné politické vůli, času a nákladech by mohla ruské autorizační bariéry obejít, upravit řídicí systémy a vytvořit vlastní jadernou kapacitu. Takový krok by však znamenal porušení politických závazků přijatých při rozpadu SSSR, konflikt se Spojenými státy i Ruskem, nákladnou technickou transformaci a pravděpodobnou mezinárodní izolaci. Debata tedy nebyla mezi „hotovým nezávislým arzenálem“ a „bezmocným skladem cizích zbraní“. Ukrajina držela významnou část fyzické infrastruktury, ale samostatný jaderný stát by musela teprve vybudovat. ^[8][7][6]

Proces odzbrojení měl několik stupňů. Taktické jaderné zbraně byly staženy do Ruska v roce 1992. Lisabonský protokol k START I zapojil Ukrajinu, Bělorusko a Kazachstán do režimu strategického odzbrojení a počítal s jejich přistoupením k NPT jako nejaderným státům. V lednu 1994 následovalo trilaterální prohlášení USA, Ruska a Ukrajiny, které řešilo odstranění strategických hlavic, kompenzace za štěpný materiál a bezpečnostní ujištění. V prosinci téhož roku Ukrajina přistoupila k NPT v nejaderném statusu a podepsala Budapešťské memorandum. Do roku 1996 byly jaderné hlavice z Ukrajiny odvezeny, poslední strategické nosiče byly odstraněny později v rámci START. ^[6][3][8]

Zpětně je lákavé tvrdit, že si Ukrajina měla zbraně ponechat, protože by pak Rusko nezaútočilo. To je kontrafaktuál, nikoli doložený fakt. Jaderný arzenál mohl zvýšit cenu agrese; mohl také vyvolat jiný druh krize už v devadesátých letech. Co lze říci jistěji, je toto: Ukrajina se vzdala možnosti stát se samostatnou jadernou mocností v rámci širšího balíčku odzbrojení, kompenzací a bezpečnostních ujištění. Když Rusko později porušilo její hranice, význam tohoto rozhodnutí se nevyhnutelně změnil.

4. BUDAPEŠŤ 1994: CO BYLO UKRAJINĚ VLASTNĚ SLÍBENO

Budapešťské memorandum z 5. prosince 1994 je kratší dokument, než by napovídalo množství politických sporů, které kolem něj vznikly. Rusko, Spojené státy a Spojené království v něm v souvislosti s přistoupením Ukrajiny k NPT potvrdily závazek respektovat její nezávislost, suverenitu a existující hranice; zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti či politické nezávislosti Ukrajiny; zdržet se ekonomického nátlaku; hledat okamžitou akci Rady bezpečnosti OSN, pokud by se Ukrajina stala obětí agrese nebo hrozby agrese, při níž by byly použity jaderné zbraně; a konzultovat, pokud by vznikla otázka týkající se těchto závazků. ^[3]

Co v textu není, je stejně důležité jako to, co v něm je. Memorandum neobsahuje ekvivalent článku 5 Severoatlantické smlouvy. Není v něm automatická povinnost vyslat vojáky, vyhlásit válku agresorovi ani vojensky obnovit hranice. Proto je formulace „Ukrajina odevzdala jaderné zbraně výměnou za záruku, že ji Západ vojensky ochrání“ nepřesná. Spojené státy ani Spojené království takovou povinnost nepřijaly. ^[3][10]

V anglické debatě se často rozlišuje mezi security assurances a security guarantees. První pojem označuje závazky politické a právní povahy, které nemusí obsahovat automatický vojenský mechanismus; druhý se v bezpečnostním diskurzu často používá pro silnější, konkrétně vymahatelný závazek, typicky alianční. Toto rozlišení je užitečné, ale samo o sobě neřeší právní status memoranda. Odborná literatura se liší v tom, nakolik jeho jednotlivé formulace vytvářejí právní závazky a nakolik pouze znovu potvrzují povinnosti existující z Charty OSN a Helsinského závěrečného aktu. Dokument byl nicméně registrován u OSN a jeho obsah nelze redukovat na bezvýznamné gesto. ^[3][10][11]

Pro pozdější spor je nejjasnější první rovina: Rusko samo potvrdilo, že bude respektovat existující hranice a zdrží se síly. V roce 2014 a znovu v roce 2022 není nutné dokazovat, že memorandum obsahovalo západní vojenskou garanci, aby bylo možné říct, že ruské jednání bylo s jeho textem neslučitelné. Západní reakci lze kritizovat jako nedostatečnou nebo politicky chybnou; to je jiná otázka než obsah původního dokumentu.

Ujištění není totéž co alianční garance. Ale ani ujištění není nic.

5. 1997: RUSKO A UKRAJINA SI UZNÁVAJÍ HRANICE

Dne 31. května 1997 podepsali Boris Jelcin a Leonid Kučma Smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ruskou federací a Ukrajinou. V článku 2 strany potvrdily respekt k územní celistvosti a nedotknutelnost existujících hranic. Smlouva nebyla poznámkou pod čarou: šlo o základní bilaterální dokument, který vstoupil v platnost v roce 1999 a formalizoval vztah dvou samostatných států. ^[4][12]

Krym a Sevastopol nebyly v roce 1997 vytěsněny z reality. Právě naopak. Souběžně se řešilo dědictví sovětské Černomořské flotily. Dohody rozdělily její majetek, upravily status ruských jednotek a umožnily Rusku používat základny a infrastrukturu na ukrajinském území, především v Sevastopolu. Právní konstrukce byla důležitá: přítomnost ruské flotily byla založena na souhlasu Ukrajiny a na konkrétních smluvních podmínkách. Nebyla výrazem ruské suverenity nad městem. ^[13][14][15]

V roce 2010 vláda Viktora Janukovyče uzavřela takzvané Charkovské dohody, které prodloužily režim základny po roce 2017 výměnou za mechanismus slevy na cenu ruského plynu. Z dnešní perspektivy je snadné číst tento krok jako důkaz, že Ukrajina byla ruským satelitem. V tehdejší politice však šlo spíše o typický příklad balancování: Kyjev chtěl ekonomické úlevy, zachování manévrovacího prostoru a současně vztahy s Evropskou unií. ^[16]

Smlouva z roku 1997 má pro kauzální analýzu ještě jiný význam. Ukazuje, že ani ruské vedení devadesátých let nepovažovalo otázku ukrajinských hranic za právně otevřenou jen proto, že existovaly historické a kulturní spory. Rusko uzavřelo dokument, v němž tyto hranice přijalo. Pozdější argument, že sovětští představitelé kdysi „darovali“ Ukrajině území, proto není pokračováním stejného právního postoje; je jeho revizí.

Hlavní rusko-ukrajinské a související bezpečnostní závazky

Časová řada je důležitá z ještě jednoho důvodu. Vztahy Ruska a Ukrajiny nebyly od roku 1991 pouze sérií nepřátelských gest. Po většinu období existovala hustá síť smluv, hospodářských vazeb a dohod, které předpokládaly trvání obou států a možnost vyjednávat i velmi citlivé bezpečnostní otázky. Právě proto nelze rok 2022 zpětně vydávat za mechanické pokračování nějaké války, která byla od rozpadu SSSR nevyhnutelná. ^{[3][4][13][16][17][18]}

6. NATO A RUSKO: OBDOBÍ, KDY SE FORMÁLNĚ NEPOVAŽOVALY ZA NEPŘÁTELE

Rok 1997 přinesl ještě jeden dokument, který se po roce 2022 čte téměř jako zpráva z jiného politického světa. Zakládající akt NATO–Rusko z 27. května začínal tvrzením, že Aliance a Rusko se navzájem nepovažují za protivníky. Zároveň potvrzoval zásady suverenity, nezávislosti, územní celistvosti a „inherentního práva všech států volit prostředky k zajištění vlastní bezpečnosti“. Vytvářel Stálou společnou radu a předpokládal konzultace, spolupráci, transparentnost a kontrolu zbrojení. ^[19]

Tento dokument neznamenal, že mezi stranami neexistovaly hluboké spory. Moskva už tehdy odmítala rozšiřování NATO a vnímala jej jako oslabování svého bezpečnostního postavení. V Alianci naopak sílilo přesvědčení, že nové demokracie střední Evropy mají právo žádat členství a že stabilita regionu se nemůže opírat o ruské veto. Vztah ale nebyl strukturálně totožný s rokem 2022. NATO a Rusko spolupracovaly v Bosně, později vznikla Rada NATO–Rusko a po útocích z 11. září 2001 existovalo období praktické spolupráce v boji proti terorismu i v otázkách Afghánistánu.

Právě tento vývoj je důležitý proti teleologii. Rozšíření NATO v roce 1999 nebo 2004 bylo v Moskvě kritizováno, ale automaticky nevedlo k válce mezi Ruskem a kandidátskými státy. Bezpečnostní dilema se zhoršovalo postupně a v kombinaci s dalšími událostmi: Kosovem, americkým odstoupením od smlouvy ABM, „barevnými revolucemi“, válkou v Gruzii, ukrajinskými krizemi a změnou samotného ruského režimu. Jedna instituce byla důležitou částí prostředí; nebyla samospouštěcím mechanismem.

7. „ANI O PÍĎ NA VÝCHOD“: CO BYLO A NEBYLO SLÍBENO

Žádná věta z konce studené války neudělala větší pozdější kariéru než Bakerovo „not one inch eastward“. V únoru 1990 americký ministr zahraničí James Baker při jednání s Michailem Gorbačovem zvažoval variantu, v níž by se po sjednocení Německa jurisdikce NATO neposunula „ani o píď na východ“. Deklasifikované zápisy ukazují, že západní představitelé skutečně Sovětům poskytovali politická ujištění o bezpečnostních důsledcích německého sjednocení a že jazyk o nepřibližování vojenských struktur nebyl pozdějším ruským vynálezem. ^[20][21][22]

Z toho však neplyne, že existovala právně závazná smlouva zakazující NATO přijmout Polsko, Československo, Maďarsko nebo pobaltské státy. Předmětem formálního vyjednávání byla především budoucnost sjednoceného Německa, zejména bývalé NDR. Konečná Smlouva dva plus čtyři stanovila konkrétní omezení pro rozmístění zahraničních sil a jaderných zbraní na území bývalé NDR, ale neobsahovala zákaz budoucího členství států východní Evropy. V únoru 1990 navíc Varšavská smlouva stále existovala a rozpad Sovětského svazu nebyl jistotou, podle níž by diplomaté mohli jednoduše vyjednávat o členství budoucích samostatných republik. ^[23][22][24]

Seriózní spor tedy neleží mezi větami „slib nikdy neexistoval“ a „Západ podepsal zákaz rozšíření a porušil smlouvu“. Archivy podporují jemnější závěr. Existovala politická ujištění, hypotetické nabídky a očekávání vztahující se k post-studenoválečnému uspořádání; jejich rozsah a význam jsou předmětem historické debaty. Neexistuje však doložená smlouva, která by Rusku poskytla právní veto nad budoucím členstvím Polska, Česka nebo Pobaltí v NATO. ^[21][22][24]

Proč tedy ruské tvrzení přežilo? Protože právní a politická paměť nejsou totéž. Ruské elity mohly chápat širší duch jednání tak, že Západ využil oslabení Moskvy a posunul svou bezpečnostní infrastrukturu do prostoru, o němž se na začátku devadesátých let mluvilo jinak. Západní vlády mohly současně argumentovat, že po rozpadu Varšavské smlouvy a SSSR vznikly nové státy s vlastní svrchovaností, kterým žádná tajná dohoda třetích stran nemůže odebrat právo žádat o členství. Obě tvrzení popisují jinou rovinu problému.

Mary Elise Sarotte ukazuje, že americká politika měla v raných devadesátých letech více možných cest a že některé příležitosti k inkluzivnějšímu bezpečnostnímu uspořádání byly promarněny. Joshua Shifrinson zase argumentuje, že i když nevznikla finální právní dohoda, sovětští představitelé mohli z jednání oprávněně odvozovat širší očekávání. Oponenti připomínají, že očekávání není smlouva a že bezpečnostní preference středoevropských států nelze redukovat na objekt západo-ruského obchodu. ^[22][24]

Politické ujištění není totéž co právně závazná smlouva. To ale neznamená, že v diplomacii nemá následky.

8. PROČ CHTĚLY STÁTY STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPY DO NATO

Příběh rozšiřování NATO se často vypráví jako pohyb šipky z Washingtonu směrem k Moskvě. Na mapě to vypadá jednoduše. V politice nikoli. Polsko, Česká republika, Maďarsko a později pobaltské státy nebyly prázdným prostorem, do nějž Spojené státy umístily své figurky. Jejich vlády o členství aktivně usilovaly, protože vlastní historickou zkušenost se sovětskou mocí interpretovaly jako argument, že bezpečnostní vakuum je nebezpečnější než ukotvení v západní alianci. Polsko stanovilo členství jako strategický cíl už v první polovině devadesátých let; v Maďarsku vstup podpořilo referendum v roce 1997. ^[25][26][27]

To neznamená, že jejich historické obavy musely automaticky určovat americkou politiku. Kritici rozšíření upozorňovali, že Aliance může posílit bezpečnost nových členů a současně zhoršit ruský pocit ohrožení — klasický problém bezpečnostního dilematu. George Kennan už v roce 1997 varoval, že rozšíření může posilovat nacionalistické a protizápadní tendence v Rusku. Realisté později tvrdili, že velmoci reagují na přibližování konkurenčních vojenských struktur k jejich hranicím bez ohledu na deklarované úmysly. ^[28][29]

Jenže opačná rovina je stejně důležitá. Polsko nebo Estonsko mohly ruskou žádost o „bezpečnostní nárazník“ číst jako požadavek, aby jejich vlastní bezpečnost byla méně hodnotná než ruská. To, co Moskva vnímala jako obrannou hloubku, mohly Varšava, Tallinn nebo Praha vnímat jako návrat sféry vlivu. Bezpečnostní dilema proto nemá jednoho pozorovatele. Jedna strana může věřit, že rozšiřuje obrannou alianci; druhá vidí ztrátu strategického prostoru; třetí se bojí, že bez členství zůstane právě tímto prostorem.

První poststudenoválečné rozšíření v roce 1999 přivedlo do NATO Českou republiku, Maďarsko a Polsko. V roce 2004 následovaly Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Později přibyly Albánie, Chorvatsko, Černá Hora a Severní Makedonie. Každá vlna měnila vojenskou geografii Evropy a zároveň rozšiřovala počet států, pro něž článek 5 znamenal zásadní pojistku. ^[27]

Tento dvojí pohled je pro pozdější Ukrajinu klíčový. Ruská bezpečnostní obava z rozšíření nebyla vymyšlená v tom smyslu, že by ruské vedení Alianci nevnímalo jako strategický problém. Z toho ale neplyne, že státy mezi Německem a Ruskem neměly vlastní oprávněné bezpečnostní obavy. Vysvětlení ruského vnímání nesmí vymazat jejich aktérství.

9. UKRAJINA A NATO: VZTAH, KTERÝ SE MĚNIL

Ukrajinská cesta k NATO nebyla přímka. Formální vztahy začaly po získání nezávislosti; v roce 1994 Ukrajina vstoupila do programu Partnership for Peace. V roce 1997 vznikla Charta o zvláštním partnerství. Za prezidenta Leonida Kučmy se spolupráce prohlubovala, ale domácí politika zůstávala rozkročená a veřejná podpora členství nízká. V roce 2002 Kyjev deklaroval ambici směřovat k členství, avšak instituce, politická důvěra a demokratické standardy zůstávaly překážkou. ^[30]

Po oranžové revoluci prezident Viktor Juščenko usiloval o rychlejší euroatlantickou integraci. V Bukurešti roku 2008 Aliance přijala politickou větu, že Ukrajina a Gruzie se stanou členy, současně jim však nedala Membership Action Plan. O dva roky později se směr změnil. Viktor Janukovyč prosadil zákon, který Ukrajinu definoval jako evropský neblokový stát a členství v NATO přestal sledovat. NATO samo ve své historické chronologii uvádí, že Ukrajina v letech 2010–2014 prosazovala politiku neangažovanosti. ^[31][30]

Po anexi Krymu a začátku války v Donbasu se bezpečnostní kalkulace převrátila. Ne­blokovost přestala být pro velkou část ukrajinského establishmentu pojistkou a začala být vnímána jako stav, který nedokázal zabránit ruskému zásahu. Parlament neblokový status zrušil, v roce 2017 stanovil členství v NATO jako strategický cíl a v roce 2019 byl směr k členství v EU a NATO zakotven ústavní změnou. ^[30][32]

Tato časová osa vyvrací dvě opačné zkratky. Ukrajina nebyla od roku 1991 nepřetržitě tlačena do NATO. A zároveň po roce 2014 skutečně učinila euroatlantickou integraci součástí své bezpečnostní strategie. Obě věci jsou pravdivé současně.

10. BUKUREŠŤ 2008: JEDNA VĚTA, KTERÁ ZMĚNILA BEZPEČNOSTNÍ DEBATU

Na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008 se spojily dva postoje, které se navzájem téměř rušily. Spojené státy podporovaly udělení Membership Action Plan Ukrajině a Gruzii. Německo, Francie a další spojenci byli zdrženlivější — mimo jiné kvůli vnitřní situaci kandidátských zemí a obavám z reakce Ruska. Výsledkem nebylo MAP, ale politická formulace v odstavci 23 závěrečné deklarace: „Dnes jsme se dohodli, že se tyto země stanou členy NATO.“ ^[33]

Věta byla strategicky silná a prakticky slabá. Ukrajině neposkytla článek 5, harmonogram, automatický postup ani ochranu členského státu. Zároveň odstranila možnost tvrdit, že Aliance budoucí členství Ukrajiny odmítá jako princip. Pro Moskvu tak vytvořila dlouhodobý problém bez okamžitého řešení; pro Kyjev příslib bez pojistky. Někteří analytici později tuto kombinaci popsali jako „nejhorší z obou světů“ — nikoli jako fakt, ale jako interpretaci: Rusko dostalo důvod vnímat budoucnost jako hrozivější, zatímco Ukrajina nedostala odstrašení, které by snižovalo riziko nátlaku. ^[34][35]

Je však důležité nepřepisovat Bukurešť jako rozhodnutí, po němž byl vstup bezprostřední. V ukrajinské veřejnosti tehdy neexistoval jednoznačný konsenzus pro členství. V roce 2010 se navíc k moci dostal Viktor Janukovyč a jeho vláda obnovila neblokový status. V letech bezprostředně před Krymem tak členství nebylo praktickou operací s blízkým datem dokončení. Bukurešť byla politickou trajektorií, nikoli jízdním řádem. ^[30][31]

Pro ruské strategické uvažování ale mohl být rozdíl mezi „zítra“ a „jednou“ méně uklidňující, než se zdá z alianční procedury. Velmoc může vnímat budoucí institucionální posun jako problém právě proto, že až nastane, bude dražší jej zvrátit. To je jedna z interpretací, která později pomáhá vysvětlit rétoriku o „zavírajícím se okně“. Nevysvětluje však, proč by z takové obavy musela následovat invaze; stejné prostředí existovalo mnoho let bez ní.

11. GRUZIE 2008

V srpnu 2008 vypukla válka mezi Gruzií a Ruskem v prostředí dlouhodobých konfliktů kolem Jižní Osetie a Abcházie. Nezávislá vyšetřovací mise Evropské unie později popsala složitou sekvenci eskalace: gruzínský útok na Cchinvali v noci ze 7. na 8. srpna zahájil rozsáhlou fázi bojů, ale konfliktu předcházely roky napětí, ruské podpory separatistických území, incidentů a postupného zhoršování bezpečnostní situace. Ruská vojenská reakce rychle přesáhla bezprostřední prostor Jižní Osetie. ^[36]

Pro ukrajinský příběh není potřeba dělat z Gruzie model, který se později mechanicky zopakoval. Signál byl ale významný. Rusko ukázalo, že je připraveno použít rozsáhlou konvenční sílu v postsovětském prostoru, pokud vyhodnotí vývoj jako zásadní ohrožení svých zájmů. Zároveň po válce uznalo nezávislost Jižní Osetie a Abcházie. Pro Moskvu mohl výsledek dokazovat, že vojenský zásah může zastavit geopolitický vývoj, který považuje za nepřijatelný. Pro Kyjev a část východoevropských členů NATO byl závěr opačný: čím méně pevné bezpečnostní zakotvení, tím větší zranitelnost.

Tím se znovu ukazuje symetrie vnímání a asymetrie práv. Jeden krok může Rusko přesvědčit, že potřebuje silnější nárazníkové pásmo, a sousedy přesvědčit, že potřebují silnější ochranu před Ruskem. Z této spirály nelze logicky odvodit, že jedna strana „musela“ zahájit další válku. Lze z ní ale pochopit, proč se po roce 2008 stejná bezpečnostní fakta četla v Moskvě a východně od Berlína téměř opačně.

12. UKRAJINA UVNITŘ: ZEMĚ NEBYLA ROZDĚLENA JEDNOU ČÁROU

Na mapách prezidentských voleb v letech 2004 a 2010 vypadala Ukrajina někdy jako země rozpůlená přesným geopolitickým zlomem. Západní a část centrálních oblastí hlasovaly výrazně jinak než jih a východ. Takové mapy zachycovaly reálné politické rozdíly, ale snadno se z nich stala falešná etnografie. Volební preference nebyla národnost. Národnost nebyla jazyk. Jazyk nebyl automaticky geopolitická loajalita. A žádná z těchto proměnných sama o sobě neurčovala ochotu měnit hranice státu. ^[37][38]

Ruština byla běžným veřejným jazykem v mnoha městech východu, jihu i samotného Kyjeva. Miliony občanů se pohybovaly mezi ruštinou a ukrajinštinou podle prostředí. Politické strany typu Strany regionů stavěly podporu na průmyslovém východě a jihu, zdůrazňovaly ekonomické vztahy s Ruskem, status ruštiny a skeptičtější postoj k NATO. To z nich nedělalo automaticky separatistická hnutí. Jejich voliči se po většinu období účastnili ukrajinských voleb a soutěžili o kontrolu ukrajinského státu, nikoli o jeho zrušení.

Podobně nelze zjednodušit postoj k Evropské unii a NATO do jediné osy. Část lidí podporovala obchodní a politické sbližování s EU a současně odmítala vojenské členství v NATO. Jiní chtěli úzké ekonomické vztahy s Ruskem bez ztráty ukrajinské suverenity. A postoje se měnily v čase. Po roce 2014 podpora NATO výrazně rostla právě proto, že lidé aktualizovali své bezpečnostní preference podle nové zkušenosti.

Význam regionální rozdílnosti se nejlépe ukazuje na Donbasu na jaře 2014. Průzkumy zachycovaly mnohem silnější podporu decentralizace, federalizace a v některých případech oddělení než ve většině země. Současně však ani tam nebyl názor jednotný. KIIS v dubnu a květnu registroval kombinaci požadavků od širší regionální autonomie přes federalizaci po připojení k Rusku; nejradikálnější varianty nepředstavovaly jednoduchou jednomyslnou většinu. ^[38][39]

To je důležité pro rok 2014 i 2022. Ruskojazyčnost nemůže sama dokazovat ruský politický mandát. Stejně tak je chybné z existence proruských a separatistických nálad udělat fikci vytvořenou výhradně zvenčí. Ukrajina byla politicky heterogenní země. Právě proto bylo možné domácí konflikty zvenčí zesilovat.

Vnitřní rozdělení je zranitelnost. Není to převod vlastnictví.

13. JANUKOVYČ A POLITIKA BALANCOVÁNÍ

Viktor Janukovyč vyhrál prezidentské volby v roce 2010 jako politik s nejsilnější základnou na východě a jihu. Jeho vláda rychle zlepšila vztahy s Moskvou a přijala zákon o zásadách vnitřní a zahraniční politiky, který stanovil neblokový status. Současně ale nezastavila jednání s Evropskou unií o Asociační dohodě a hluboké a komplexní zóně volného obchodu. Z dnešního pohledu to může působit rozporně; v logice ukrajinských elit to byla dlouho standardní strategie: získávat ekonomické výhody z obou směrů a nedovolit žádnému z nich úplný monopol. ^[31][40]

Charkovské dohody z dubna 2010 prodloužily přítomnost ruské Černomořské flotily na Krymu a spojily ji s cenou plynu. Kritici doma mluvili o příliš velkém ústupku Moskvě; vláda jej prezentovala jako ekonomicky racionální. Energie byla strukturální slabinou Ukrajiny. Naftogaz prodával domácnostem plyn za regulované ceny hluboko pod ekonomickými náklady, země dovážela významné objemy ruského plynu a spory o ceny i tranzit opakovaně získávaly geopolitický rozměr. ^[16][41]

Janukovyčova politika byla zároveň stále autoritářštější a oligarchičtější. Proces s bývalou premiérkou Julií Tymošenkovou poškodil vztah s EU a stal se jednou z překážek podpisu Asociační dohody. Přesto se v roce 2013 zdálo, že Kyjev směřuje k podpisu. Nešlo o rozhodnutí vstoupit do NATO ani o okamžité opuštění ekonomických vazeb na Rusko. Asociační dohoda byla především rámcem politické asociace a obchodní integrace s EU. Právě Moskva ji však začala interpretovat jako strategickou ztrátu.

Balancování funguje jen tehdy, pokud oba póly tolerují, že partner využívá i druhý vztah. V roce 2013 se tato podmínka rozpadla.

14. LISTOPAD 2013: PROČ JANUKOVYČ ASOCIAČNÍ DOHODU NEPODEPSAL

Dne 21. listopadu 2013 ukrajinská vláda pozastavila přípravy k podpisu Asociační dohody s EU, která měla být podepsána na summitu Východního partnerství ve Vilniusu. Vysvětlovat rozhodnutí jedinou větou — „Ukrajina si vybrala Rusko“ — zakrývá ekonomickou i politickou krizi, v níž se Janukovyč nacházel. Ukrajinská ekonomika byla od poloviny roku 2012 v recesi. Deficit běžného účtu byl vysoký, devizové rezervy klesaly a přístup státu na kapitálové trhy se zhoršoval. IMF na konci roku popisoval kombinaci fixovaného kurzu, vysokých fiskálních nákladů a ztrát Naftogazu jako neudržitelnou. ^[41][42]

Současně přišel ruský tlak. Ukrajinské podniky hlásily od léta 2013 zpřísnění ruských celních kontrol. Moskva upozorňovala, že hlubší obchodní integrace Ukrajiny s EU může změnit režim vzájemného obchodu a znemožní kompatibilitu s Ruskem vedenou celní unií. Hospodářská závislost nebyla abstraktní: pro průmysl na východě představoval ruský trh významnou část odbytu. ^[41][43]

Evropská nabídka navíc nebyla okamžitým hotovostním záchranným balíkem bez podmínek. Mezinárodní měnový fond požadoval makroekonomické reformy, včetně změn energetických tarifů a rozpočtové politiky, které byly sociálně a volebně bolestivé. Janukovyč směřoval k prezidentským volbám roku 2015 a prudké zvýšení cen energií pro domácnosti pro něj znamenalo domácí riziko. ^[41][43]

V prosinci pak Moskva nabídla nákup ukrajinských dluhopisů až za 15 miliard dolarů a přibližně třicetiprocentní snížení ceny plynu. První třímiliardová tranše skutečně dorazila. To posiluje interpretaci, že bezprostřední rozhodnutí bylo z velké části transakcí pod tlakem akutní finanční situace. Neprokazuje však, že Janukovyč plánoval trvalé geopolitické připojení Ukrajiny k Rusku. Jeho předchozí politika byla právě o vyhýbání se definitivní volbě. ^[42][44]

Chybou bylo podcenit domácí význam evropské volby. Pro část ukrajinské společnosti nebyla dohoda jen obchodním textem. EU symbolizovala pravidla, omezení korupce, možnost cestovat a politický odchod od postsovětského modelu. Když vláda po letech jednání na poslední chvíli ustoupila, vznikl protest, který měl zpočátku omezené cíle. Jeho charakter změnilo násilí.

15. MAJDAN: PROTEST, REVOLUCE, POVSTÁNÍ NEBO PŘEVRAT?

První shromáždění po 21. listopadu 2013 byla převážně protestem proti pozastavení evropské integrace. Zlom nastal v noci z 29. na 30. listopadu, kdy policejní jednotka Berkut násilně rozehnala demonstranty na kyjevském Majdanu. Reakce byla opačná, než režim očekával: následující demonstrace se zvětšily a jejich požadavky se přesunuly od jedné dohody k odpovědnosti vlády, omezení prezidentské moci a nakonec k odchodu Janukovyče. ^[45][46]

Hnutí nebylo politicky homogenní. Vedle liberálních, proevropských a občanských iniciativ v něm působily opoziční strany, nacionalistická Svoboda, nově vzniklý Pravý sektor, dobrovolnické sebeobrany i lidé bez stranické příslušnosti. Krajní pravice nebyla početní většinou demonstrantů, ale v některých fázích měla disproporčně viditelnou roli v organizaci, konfrontacích a násilí. Studie Volodymyra Iščenka založená na databázi protestních událostí upozorňuje, že podíl krajně pravicových aktérů nelze bagatelizovat; jiné analýzy zdůrazňují, že jejich volební a celospolečenská podpora zůstávala omezená. Obě věty mohou být pravdivé. ^[47][48][46]

V lednu 2014 parlament přijal soubor restriktivních „protestních“ zákonů a pouliční konflikt se dále radikalizoval. V únoru následovalo nejhorší násilí. Zemřeli demonstranti i policisté; ostřelovačská střelba z 20. února se stala předmětem dlouhých vyšetřování, soudních sporů a konkurenčních teorií. Pro historickou analýzu je nebezpečné dělat z neuzavřených nebo dílčích forenzních otázek jediný klíč k celému převratu moci. Jisté je, že politický systém byl v závěru krize paralyzován a ztratil kontrolu nad ulicí i částí vlastního mocenského aparátu. ^[45]

Dne 21. února podepsal Janukovyč s představiteli opozice dohodu zprostředkovanou ministry zahraničí Německa, Francie a Polska. Počítala s návratem k ústavě z roku 2004, vytvořením vlády národní jednoty a předčasnými prezidentskými volbami. Jenže události ji během hodin předešly. Bezpečnostní jednotky se stahovaly z Kyjeva, Janukovyč opustil hlavní město a parlament přebíral iniciativu. ^[49][50]

Dne 22. února Verkhovna Rada nepoužila plný ústavní mechanismus impeachmentu. Přijala usnesení, podle něhož se prezident „v protiústavním způsobem sám odstranil z výkonu ústavních pravomocí“, a vyhlásila předčasné volby na 25. května. To je právně podstatné. Nazývat postup standardním impeachmentem je nepřesné. Stejně nepřesné je z této vady automaticky odvodit, že šlo o zahraničně zorganizovaný převrat. Politická legitimita, ústavní procedura a faktická změna moci jsou tři různé roviny. ^[51][52]

Byl tedy Majdan revolucí, povstáním nebo převratem? Záleží na definici. „Revoluce“ popisuje masovou mobilizaci a změnu politického řádu. „Převrat“ může v širokém smyslu znamenat neústavní odstranění hlavy státu, ale v běžném geopolitickém použití zároveň sugeruje úzkou konspiraci elit nebo zahraniční řízení, což samotný právně problematický přechod moci nedokazuje. Přesnější je popsat mechanismus: masové protesty, státní násilí, radikalizace, kolaps dohody, útěk prezidenta a parlamentní rozhodnutí, které neodpovídalo standardní impeachmentové proceduře, ale následně vedlo k celostátním volbám.

Jedno slovo zde méně vysvětluje, než předstírá.

16. ROLE ZÁPADU NA MAJDANU

Spojené státy a evropské vlády nebyly neutrálními diváky. Západní politici navštěvovali Majdan, setkávali se s opozicí a otevřeně podporovali evropské směřování Ukrajiny. Americké a evropské instituce po léta financovaly programy občanské společnosti, médií, volebních procesů a reforem. Victoria Nuland v prosinci 2013 připomněla, že Spojené státy od roku 1991 investovaly přes pět miliard dolarů do podpory ukrajinského demokratického rozvoje a dalších programů. Číslo tedy neoznačovalo rozpočet na svržení Janukovyče v zimě 2013–2014. ^[53]

Ještě výmluvnější je uniklý telefonát Nulandové s americkým velvyslancem Geoffreyem Pyattem. Oba diskutovali o tom, který opoziční politik by měl být v budoucím uspořádání vhodný pro vládní funkci; Nulandová preferovala Arsenije Jaceňuka a skepticky se vyjadřovala k roli Vitalije Klička. Telefonát je přímým důkazem, že američtí diplomaté se pokoušeli ovlivnit politický výsledek a přemýšleli o podobě budoucí vlády. Není ale sám o sobě důkazem, že Spojené státy vytvořily protestní hnutí, ovládaly ozbrojené skupiny nebo nařídily Janukovyčovo odstranění. ^[54]

Tady je užitečné rozdělit tvrzení do stupňů. Že Západ podporoval část opozice a občanské společnosti, je fakt. Že se diplomaté snažili ovlivnit vyjednávaný výsledek, je silně doložené. Že západní podpora změnila poměr sil a legitimitu jednotlivých aktérů, je rozumná interpretace. Že Washington operačně řídil celý Majdan jako tajnou změnu režimu, vyžaduje další důkazy, které zveřejněný telefonát neposkytuje.

Podobnou disciplínu je třeba uplatnit opačně. Přítomnost statisíců demonstrantů sama neznamená, že západní vliv byl bezvýznamný. Domácí mobilizace a vnější podpora se nevylučují. Velmoci běžně podporují politické síly v jiných zemích a takové působení může být geopoliticky relevantní, aniž by z něj vznikla úplná příčinná kontrola nad událostmi.

Pro ruské vedení byl právě tento rozdíl méně podstatný. Po „barevných revolucích“ v Gruzii a na Ukrajině a po protestech v Rusku v letech 2011–2012 Kreml stále více četl západní podporu občanské společnosti jako nástroj změny režimu. To pomáhá vysvětlit, proč Majdan nevnímal pouze jako ukrajinskou domácí krizi, ale jako bezpečnostní zásah Západu do prostoru, který považoval za strategicky klíčový. Vysvětluje to ruské vnímání. Nedokazuje to jeho pravdivost v nejsilnější podobě.

17. KRYM: OPERACE, REFERENDUM, ANEXE

Na Krymu se po pádu Janukovyče spojily reálné místní proruské postoje, přítomnost ruské flotily, politická nejistota v Kyjevě a ruská vojenská operace. Dne 26. února 2014 se před krymským parlamentem střetla proruská demonstrace s početně silnou mobilizací Krymských Tatarů a dalších stoupenců územní celistvosti Ukrajiny. Následujícího rána obsadili parlament a sídlo krymské vlády ozbrojení muži bez označení. V prostředí jejich kontroly byl do čela vlády jmenován Sergej Aksjonov, jehož strana Ruská jednota získala v předchozích regionálních volbách jen malý podíl hlasů, a byl zahájen proces referenda. ^[55][56][57]

Ruské vedení nejprve popíralo, že neoznačené jednotky jsou ruskými vojáky. Vladimir Putin 17. dubna 2014 veřejně přiznal, že ruští vojáci „stáli za“ krymskými sebeobrannými silami a pomáhali vytvořit podmínky pro referendum. Tím se zásadně mění analytický status celé události. Nešlo pouze o místní plebiscit, který Rusko následně přijalo; hlasování probíhalo po ruské vojenské operaci, v situaci, kdy ukrajinská vláda neměla nad poloostrovem běžnou kontrolu. ^[58][55]

Referendum se uskutečnilo 16. března. Voličům byly nabídnuty dvě možnosti: připojení Krymu k Rusku, nebo obnovení krymské ústavy z roku 1992 a status Krymu jako součásti Ukrajiny podle tohoto rámce. Zachování tehdejšího statu quo na hlasovacím lístku nebylo. Benátská komise Rady Evropy dospěla k závěru, že rozhodnutí o referendu nebylo slučitelné s ukrajinskou ústavou a že okolnosti na poloostrově neumožňovaly konání hlasování podle evropských demokratických standardů. ^[56]

Ruský argument zdůrazňoval sebeurčení a odkazoval mimo jiné na Kosovo. Mezinárodněprávní problém měl několik vrstev. Právo na sebeurčení není obecně totožné s právem regionu jednostranně se oddělit za vojenské přítomnosti sousedního státu. Ukrajinská ústava stanovovala, že změna území má být rozhodnuta celoukrajinským referendem. A zákaz použití síly proti územní celistvosti státu vytváří zásadní rozdíl mezi domácí secesí a procesem podpořeným ozbrojenou intervencí.

Dne 18. března Rusko a krymští představitelé podepsali smlouvu o připojení poloostrova k Ruské federaci. Valné shromáždění OSN v rezoluci 68/262 potvrdilo územní celistvost Ukrajiny v jejích mezinárodně uznaných hranicích a uvedlo, že referendum nebylo Ukrajinou autorizováno a nemůže měnit status Krymu. V následujících letech Rusko území fakticky kontrolovalo a integrovalo do svého právního a administrativního systému. ^[59][55]

Proto je nutné používat dvě různé věty. Rusko od března 2014 vykonávalo nad Krymem de facto kontrolu. Mezinárodní uznání ruské suverenity z toho nevzniklo.

Ruská operace měla navíc důsledek pro celý ukrajinský bezpečnostní model. Stát, který byl neblokový, který hostil ruské jednotky na smluvním základě a jehož hranice Rusko písemně uznalo, přišel během několika týdnů o poloostrov. V Kyjevě se tím dramaticky snížila politická hodnota argumentu, že nečlenství v NATO samo o sobě zajišťuje bezpečnou rovnováhu s Moskvou.

18. DONBAS: OBČANSKÁ VÁLKA, RUSKÁ AGRESE, NEBO OBOJÍ?

Po anexi Krymu se nepokoje rozšířily do měst jižní a východní Ukrajiny. V Doněcku, Luhansku, Charkově, Oděse i dalších centrech existovaly skutečné domácí skupiny, které odmítaly nový pořádek v Kyjevě, požadovaly federalizaci, širší jazyková práva nebo těsnější vazby na Rusko. Průzkumy na jaře 2014 ukazovaly, že Donbas byl od zbytku země skutečně odlišný: podpora decentralizace a federalizace byla výrazně vyšší a významná menšina podporovala i oddělení nebo připojení k Rusku. Zároveň však žádná poctivá práce s daty neumožňuje tvrdit, že celý region jednotně žádal připojení k Rusku nebo ozbrojené svržení ukrajinské moci. ^[38][39][60]

V dubnu se kvalitativně změnila povaha konfliktu. Ozbrojené skupiny obsadily státní budovy a policejní stanice. Zvláštní význam měl Slovjansk, který 12. dubna obsadila skupina vedená ruským občanem Igorem Girkinem, známým jako Strelkov, bývalým příslušníkem ruských bezpečnostních struktur. Girkin později sám přisuzoval své jednotce významnou roli při přechodu od nepokojů k válce. Tato skutečnost neruší domácí podporu, již ozbrojené skupiny získaly; ruší však jednoduchý obraz konfliktu jako spontánního povstání izolovaného od Ruska. ^[61][37]

V květnu vznikly samozvané Doněcká a Luhanská „lidová republika“. Jejich hlasování o statusu proběhla mimo ukrajinský právní rámec a bez podmínek standardního mezinárodního volebního monitoringu. Kyjev zahájil „protiteroristickou operaci“. Do války vstoupily ukrajinské ozbrojené síly, dobrovolnické prapory, místní separatisté, ruští dobrovolníci, kozácké a nacionalistické formace i lidé s vazbami na ruské bezpečnostní struktury. Termín občanská válka tedy zachycuje jednu část reality — skutečnost, že proti sobě bojovali i občané stejného státu. Pokud je však použit tak, že z příběhu zmizí ruské zbraně, personál, velení a později regulérní jednotky, stává se zavádějícím. ^[62][39]

V létě 2014 ukrajinské síly postupovaly a separatistická území se dostávala pod rostoucí tlak. Situace se obrátila na konci srpna. Satelitní snímky NATO, západní zpravodajské informace, svědectví, zajatí vojáci a pozdější soudní hodnocení poskytují soubor důkazů o nasazení regulérních ruských sil. U Ilovajsku byly ukrajinské jednotky obklíčeny a utrpěly těžké ztráty právě ve fázi, kdy ruské jednotky vstoupily do bojů ve větším měřítku. Evropský soud pro lidská práva při rozhodování o přípustnosti mezistátních stížností později uzavřel, že separatisty kontrolované oblasti byly od 11. května 2014 pod jurisdikcí Ruské federace; odkázal mimo jiné na přítomnost ruského vojenského personálu od dubna, rozsáhlé rozmístění ruských jednotek nejpozději od srpna a významnou vojenskou, politickou i ekonomickou podporu separatistickým strukturám. ^[62][63]

Debalceve na začátku roku 2015 ukázalo, že ani Minsk I válku neukončil. Boj o strategický železniční uzel pokračoval během vyjednávání nové dohody a skončil odchodem ukrajinských sil krátce po vyhlášení příměří. Konflikt se poté stabilizoval do zákopové války podél linie kontaktu. Intenzita se měnila, ale lidé umírali každý rok a těžké zbraně se opakovaně vracely do zakázaných pásem. ^[18][64]

Nejpřesnější charakteristika proto musí unést dvě skutečnosti najednou. V Donbasu existoval domácí politický konflikt, místní separatismus a reálná nespokojenost. Jeho přeměnu na dlouhodobou válku však nelze vysvětlit bez ruské vojenské intervence a podpory.

19. MH17: PROČ JE JEDNO LETADLO SOUČÁSTÍ PŘÍBĚHU

Dne 17. července 2014 byl nad východní Ukrajinou sestřelen let Malaysia Airlines MH17 z Amsterdamu do Kuala Lumpuru. Zahynulo všech 298 lidí na palubě. Katastrofa se stala testem, zda lze za hustotou válečné propagandy rekonstruovat konkrétní technickou událost.

Společný vyšetřovací tým vedený Nizozemskem dospěl po letech práce k závěru, že letadlo zasáhla raketa 9M38 odpálená ze systému Buk z pole poblíž Pervomajského, tehdy kontrolovaného separatisty, a že odpalovací zařízení pocházelo z ruské 53. protiletadlové raketové brigády v Kursku. Nizozemský soud v listopadu 2022 ve své trestní věci rovněž uzavřel, že MH17 zničila raketa Buk vypálená z oblasti kontrolované DNR. Odsoudil Igora Girkina, Sergeje Dubinského a Leonida Charčenka na doživotí; Olega Pulatova zprostil pro nedostatek důkazů o jeho osobním podílu. ^[65][66]

Soudní rozsudek není totéž co každé politické tvrzení vyřčené během vyšetřování. Je však silnějším evidenčním základem než televizní spekulace, které se v prvních dnech množily na všech stranách. Pro příběh Donbasu má MH17 význam proto, že fyzická přítomnost pokročilého systému protivzdušné obrany a vazby lidí v separatistickém velení ilustrují, jak obtížné je konflikt redukovat na izolované místní povstání.

20. MINSK I A MINSK II

Minsk nebyla jedna dohoda. První protokol byl podepsán 5. září 2014 v situaci, kdy ukrajinský postup z léta zastavila prudká vojenská eskalace. Počítal s příměřím, decentralizací, monitoringem OSCE, kontrolou hranice, propuštěním rukojmích, amnestií a politickým dialogem. Následovalo memorandum o praktických bezpečnostních opatřeních. Příměří ale opakovaně kolabovalo a boje o doněcké letiště a Debalceve ukázaly, že rámec není stabilní. ^[17]

Druhý balík, dohodnutý 12. února 2015 po dlouhém jednání Angely Merkelové, Françoise Hollanda, Petra Porošenka a Vladimira Putina, měl třináct bodů. Text je důležitý právě proto, že jednotlivé kroky nejsou seřazeny tak jednoduše, jak je později popisovala politická rétorika. ^[18]

Jádrem budoucího sporu byly body 9, 11 a 12. Text říkal, že proces obnovení plné kontroly hranice má začít první den po místních volbách a skončit po komplexním politickém urovnání, za předpokladu provedení ústavní reformy a zvláštního statusu v dohodě se zástupci určitých oblastí Doněcké a Luhanské oblasti. Pro Kyjev to vytvářelo bezpečnostní paradox: jak uspořádat svobodné volby na území, kde nejsou odzbrojeny formace, hranice zůstává otevřená směrem do Ruska a ukrajinské politické strany ani média nemají normální podmínky? Moskva naopak tvrdila, že politické kroky musí přijít dříve a že Kyjev se snaží pořadí přepsat. ^[18][67]

Minsk proto nebyl prostý seznam domácích úkolů pro Ukrajinu. Obsahoval bezpečnostní, humanitární i politické závazky, jejichž plnění bylo vzájemně závislé. Zároveň byl sepsán způsobem, který umožňoval rozdílné sekvence a politické interpretace. Příměří a stažení zbraní měly nastat rychle. Politické uspořádání bylo mnohem složitější. Jakmile první část selhávala, důvěra pro druhou mizela.

21. KDO MINSK NESPLNIL

Odpověď „Ukrajina“ je neúplná. Odpověď „Rusko“ je také neúplná, pokud otázku chápeme jako seznam všech jednotlivých úkolů napsaných v dokumentu. Přesnější je rozdělit neplnění podle typu závazku a zároveň nepředstírat, že všichni aktéři měli stejnou kontrolu nad bezpečnostní situací.

Ukrajina nepřijala trvalou ústavní konstrukci zvláštního statusu v podobě, kterou Moskva požadovala, a místní volby podle minského rámce se neuskutečnily. Kyjev přijal zákon o zvláštním režimu místní samosprávy a učinil některé kroky k decentralizaci, ale politická integrace ORDLO nebyla dokončena. Doma existoval silný odpor k představě, že by ozbrojené separatistické struktury získaly institucionalizovaný vliv na ukrajinskou politiku ještě před obnovou bezpečnosti a kontroly hranice. ^[67]

Na bezpečnostní straně se úplné příměří neprosadilo. OSCE SMM roky zaznamenávala porušení na obou stranách linie kontaktu, zbraně v rozporu s dohodnutými liniemi i vojenskou přítomnost v disengagement oblastech. Mise zároveň opakovaně čelila omezením. Její tematické reporty ukazovaly restrikce jak na vládou kontrolovaném území, tak v nevládou kontrolovaných oblastech; velká část přímých zákazů a zejména omezení přístupu k nekontrolované části rusko-ukrajinské hranice však vznikala na straně ozbrojených formací. ^[68][64]

Bod 10 požadoval odsun zahraničních ozbrojených formací a vojenské techniky a odzbrojení nelegálních skupin. Evropský soud pro lidská práva a další důkazní zdroje podporují závěr o ruské vojenské přítomnosti a rozhodujícím vlivu na separatistické struktury. Moskva přesto dlouho trvala na tom, že je pouze prostředníkem a nikoli stranou konfliktu. Tato rozdílná premisa činila implementaci strukturálně obtížnou: dokument mohl žádat odsun cizích sil, zatímco stát spojovaný s těmito silami popíral, že je má na místě. ^[62]

Minsk tak nebyl porušen jedním jediným podpisem. Byl postupně vyprázdněn kombinací pokračujícího násilí, neprovedených bezpečnostních opatření, odmítání politických ústupků a zásadně odlišného chápání konečného výsledku. Rusko chtělo, aby Donbas po reintegraci získal takové uspořádání, které by omezilo strategickou volnost Kyjeva. Ukrajina chtěla obnovit suverenitu a teprve v bezpečném prostředí decentralizovat. Text byl dost nejasný, aby každý mohl tvrdit, že ten druhý začíná na špatném konci.

Neplnit Minsk nebylo právem zahájit rozsáhlou invazi. Ale nepochopit neplnění Minsku znamená nepochopit osm let mezi dvěma fázemi války.

22. ZELENSKYJ: PREZIDENT, KTERÝ VYHRÁL I NA PŘÍSLIBU MÍRU

Volodymyr Zelenskyj vyhrál druhé kolo prezidentských voleb 21. dubna 2019 se 73,22 procenta hlasů proti 24,45 procenta Petra Porošenka. Zvítězil téměř ve všech regionech země a jeho mandát nebyl možné jednoduše popsat jako vítězství jednoho geografického tábora. Kampaň kombinovala boj proti korupci, odmítnutí starých elit a příslib hledat cestu k ukončení války v Donbasu. ^[69][70]

V prvních měsících se skutečně objevily dílčí posuny. V červnu 2019 proběhlo odpoutání sil u Stanyci Luhanské, později u Zolotého a Petrivského. V září Rusko a Ukrajina provedly významnou výměnu zadržovaných. Kyjev souhlasil s takzvanou Steinmeierovou formulí, která měla propojit zvláštní status s místními volbami a jejich hodnocením OSCE/ODIHR. V prosinci se Zelenskyj poprvé osobně setkal s Putinem na summitu normandského formátu v Paříži. Účastníci potvrdili příměří, další výměny a další disengagement. ^[71][72]

Každý kompromis ale narážel na domácí limit. Protestní hnutí „Ne kapitulaci“ odmítalo volby pod ozbrojenou kontrolou separatistických struktur a obávalo se, že zvláštní status vytvoří ruskou páku uvnitř ukrajinského státu. Zelenskyj proto veřejně zdůrazňoval, že volby nemohou být svobodné za přítomnosti cizích vojáků a bez bezpečných podmínek. Moskva naopak požadovala realizaci politických částí Minsku v pořadí, které jí text umožňoval prosazovat. ^[67][71]

Tento neúspěch je důležitý pro pozdější tvrzení, že Kyjev „nikdy mír nechtěl“. V letech 2019–2020 existuje doložená série kroků, které Zelenskyj podnikl právě s cílem konflikt zmírnit. To neznamená, že přijal ruské podmínky nebo že ukrajinská strana splnila všechny své minské závazky. Znamená to, že veřejná evidence neodpovídá představě, podle níž byla diplomacie od počátku pouhou kulisou.

23. NATO PO ROCE 2014

Po Krymu a Donbasu se spolupráce Ukrajiny s NATO kvalitativně prohloubila. Aliance a jednotlivé členské státy pomáhaly s reformou velení, logistiky, vzdělávání, kybernetické bezpečnosti a interoperabilitou. Ukrajinští vojáci získávali zkušenosti ze společných cvičení a výcviku; Spojené státy, Kanada, Spojené království a další státy rozvíjely vlastní programy. Po roce 2017 začaly Spojené státy dodávat i smrtící obranné systémy, včetně protitankových střel Javelin. ^[30][73]

To mělo vojenský význam. Ukrajinská armáda roku 2022 byla nesrovnatelně schopnější než improvizovaná síla z jara 2014. Zároveň je nutné zachovat institucionální rozdíl. Ukrajina nebyla členem NATO. Na jejím území nebyly alianční jednotky rozmístěny jako článek 5 chráněná posádka a Aliance neměla smluvní povinnost vstoupit do války na její obranu. Společná cvičení, poradci, výcvik a dodávky zbraní nejsou totéž co členství. ^[30]

Pro Moskvu tento rozdíl nemusel být strategicky uklidňující. Ruské vedení stále více tvrdilo, že Ukrajina je „de facto“ integrována do západní vojenské infrastruktury i bez formálního členství. Tento argument má empirické jádro — spolupráce opravdu rostla. Jeho silnější verze, že se Ukrajina stala faktickým členem NATO nebo že na jejím území existoval plán útoku na Rusko, už z dostupných faktů neplyne.

24. ROK 2021: VOJÁCI SE SHROMAŽĎUJÍ, ALE VÁLKA JEŠTĚ NENÍ NEVYHNUTELNÁ

Na jaře 2021 přesunulo Rusko k ukrajinským hranicím a na okupovaný Krym mimořádně velké množství jednotek a techniky. Odhady se lišily, ale šlo o největší koncentraci od roku 2014. Americké evropské velení zvýšilo úroveň sledování, satelitní snímky ukazovaly brigádní prvky, dělostřelectvo, protivzdušnou obranu a polní infrastrukturu. Moskva akci popisovala jako prověrku připravenosti a reakci na aktivity NATO. Koncem dubna ministr obrany Sergej Šojgu oznámil stažení části vojáků. Tím se bezprostřední krize zmírnila. ^[74]

Právě jarní epizoda je důležitá proti zpětnému determinismu. Velká koncentrace sil může být nátlak, demonstrace, cvičení i příprava útoku. V dubnu 2021 k rozsáhlé invazi nedošlo. Analytici proto na podzim nemohli pouze z počtu tanků dokázat, že tentokrát Putin rozhodnutí učinil.

Od října se však objevovaly nové signály. Jednotky 41. vševojskové armády a další síly zůstávaly nebo se přesouvaly do západní části Ruska. Satelitní snímky ukazovaly rozšiřování táborů a skladů. Americká administrativa v prosinci zveřejnila zpravodajský odhad, podle něhož Rusko připravuje schopnost nasadit kolem sta praporních taktických skupin a až zhruba 175 tisíc vojáků pro vícesměrnou operaci. Washington současně zdůrazňoval, že neví, zda Putin definitivně rozhodl. ^[75][76]

Rozdíl mezi jarem a zimou nebyl jen v množství techniky. Postupně přibývala logistická infrastruktura, zásoby, systémy velení, přesuny sil z velmi vzdálených vojenských okruhů a později rozsáhlé nasazení v Bělorusku. V lednu a únoru 2022 se objevily polní nemocnice, zásobovací prvky, letectvo a další komponenty, které zvyšovaly použitelnost sil pro skutečnou operaci. Šest velkých výsadkových lodí bylo přesunuto do Černého moře. Cvičení Allied Resolve přivedlo ruské jednotky do Běloruska přímo na severní přístupovou osu ke Kyjevu. ^[77][78][79]

Z veřejných dat nelze určit okamžik, kdy se v Putinově rozhodovacím procesu změnil nátlak v definitivní rozkaz k invazi. Pozdější zpravodajské rekonstrukce tvrdí, že americké služby měly už na podzim velmi silné indicie o plánu. To je významné, ale veřejnost nemá úplný přístup k podkladům ani ke kremelským interním zápisům. Přesnější formulace proto zní: nejpozději během zimy 2021/2022 rozmístilo Rusko síly způsobem, který mu dával praktickou možnost zahájit rozsáhlou invazi v krátkém čase. Přesný okamžik definitivního politického rozhodnutí veřejně doložen není.

25. PUTINOVA PŘEDSTAVA UKRAJINY

V červenci 2021 zveřejnil Vladimir Putin esej „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“. Text nebyl pouze bezpečnostní stížností na NATO. Rozvíjel historický argument, podle něhož jsou Rusové a Ukrajinci „jeden národ“, zdůrazňoval společné kořeny ve staré Rusi, popisoval hranice sovětské Ukrajiny jako produkt bolševických rozhodnutí a naznačoval, že moderní ukrajinská identita byla významně formována vnějšími silami proti Rusku. Současně formálně uznával právo Ukrajiny existovat a tvrdil, že záleží na jejích občanech, jaký stát budou budovat. Napětí mezi těmito větami je podstatné. ^[80][81]

Historický argument se vracel i v únoru 2022. Putin opakovaně zdůrazňoval Lenina a bolševickou národnostní politiku, která podle něj vytvořila moderní Ukrajinu na úkor historického Ruska. Takové tvrzení nelze chápat jako neutrální dějepis. Je to politická genealogie suverenity: pokud je sousední stát prezentován jako umělý produkt chyb vlastního předchozího režimu, jeho hranice mají v představivosti menší normativní váhu.

Zároveň by bylo chybou ideologii postavit proti bezpečnostní kalkulaci jako dvě vzájemně se vylučující možnosti. Putin mohl současně věřit, že NATO představuje strategickou hrozbu, že západní orientace Ukrajiny znamená geopolitickou ztrátu a že samostatná ukrajinská národní trajektorie je historicky chybná nebo uměle vytvořená. Ideologie může určovat, co vedení považuje za ztrátu; bezpečnostní kalkulace pak určuje, jak drahé je proti ní zasáhnout.

To pomáhá vysvětlit jednu slabinu čistě „NATO-centristické“ interpretace. Pokud by šlo výhradně o vojenskou infrastrukturu, stačila by analýza raket, základen a aliančních procedur. Putinovy veřejné texty však věnovaly mimořádný prostor samotné ukrajinské národní existenci, historii a legitimitě hranic. Naopak čistě „imperiální“ interpretace, která bezpečnostní konflikt s NATO považuje jen za zástěrku, přehlíží desetiletí konzistentních ruských námitek proti rozšiřování a konkrétní vojenské otázky, které Moskva v prosinci 2021 položila na stůl.

Silnější syntéza proto připouští obojí: geopolitika určovala konflikt zájmů a ideologie ovlivňovala, proč byla právě Ukrajina pro ruské vedení natolik zvláštní, že běžné nástroje velmocenského soupeření nakonec nestačily.

26. PROSINEC 2021: CO RUSKO POŽADOVALO

Dne 17. prosince 2021 zveřejnilo ruské ministerstvo zahraničí dva návrhy: smlouvu se Spojenými státy a dohodu s členskými státy NATO. Ve veřejné debatě bývají redukovány na jedinou větu — Moskva požadovala, aby Ukrajina nevstoupila do NATO. To byla důležitá část, nikoli celý obsah. ^[82][83][84]

Návrh vůči NATO požadoval, aby se Aliance zavázala k dalšímu nerozšiřování, včetně Ukrajiny, a aby členské státy neprováděly vojenskou činnost na území Ukrajiny ani v dalších částech východní Evropy, jižního Kavkazu a Střední Asie. Současně Moskva žádala omezení rozmísťování sil a zbraňových systémů způsobem, který by prakticky vracel část alianční vojenské infrastruktury k poměrům před rozšířením z roku 1997. V americko-ruském návrhu se objevovala omezení pozemních raket středního a kratšího doletu, strategických bombardérů a válečných lodí v oblastech, odkud by mohly zasahovat území druhé strany, i požadavek, aby jaderné zbraně nebyly rozmístěny mimo národní území. ^[82]

To mění význam prosincového ultimativního balíku. Nešlo pouze o bilaterální otázku Kyjeva a Moskvy. Rusko požadovalo revizi širšího evropského bezpečnostního uspořádání a omezení vojenské svobody států, které už byly členy NATO. Polsko, pobaltské státy, Česká republika nebo Rumunsko proto nemohly návrh číst jen jako nabídku „neutrality Ukrajiny“. Týkal se také jejich vlastní bezpečnostní pozice.

Část návrhů přitom nebyla principiálně nevyjednatelná. Spojené státy a NATO signalizovaly ochotu jednat o transparentnosti cvičení, mechanismu snižování rizika, kontrole raket, vzájemných inspekcích a obnovení některých prvků režimu kontroly zbrojení. Písemná americká odpověď z 26. ledna, jejíž obsah byl později zveřejněn únikem a jeho autenticitu Washington nezpochybnil, nabízela například diskusi o vzájemných závazcích týkajících se rozmístění pozemních útočných raket a o transparentnosti některých vojenských aktivit. ^[85][86][87]

Na jiných bodech však byla mez prakticky nepřekročitelná. NATO odmítlo dát Rusku právo veta nad budoucím členstvím jiných států. Argumentovalo článkem 10 Washingtonské smlouvy a zásadou, že suverénní stát si může volit vlastní bezpečnostní uspořádání. Moskva naopak právě tuto možnost považovala za součást problému. Rozpor tedy nebyl jen technický. Dotýkal se konkurenčních principů evropského řádu: práva států volit aliance versus představy velmoci, že vojenská orientace souseda může zásadně měnit její bezpečnost. ^[85][19]

Je možné uznat, že Rusko mělo skutečný bezpečnostní spor se Spojenými státy a NATO, a současně nepřijmout závěr, že z toho vznikalo právo požadovat návrat alianční infrastruktury z území členských zemí nebo právo použít sílu proti Ukrajině. První tvrzení je popis geopolitického konfliktu. Druhé by bylo právním závěrem. Jsou to různé otázky.

27. LEDEN–ÚNOR 2022: POSLEDNÍ DIPLOMATICKÉ OKNO

První týdny roku 2022 nebyly prázdným intervalem mezi ultimátem a válkou. Proběhla mimořádně hustá série jednání. Dne 10. ledna se ve švýcarské Ženevě sešly delegace USA a Ruska. Dne 12. ledna následovalo jednání Rady NATO–Rusko — první po více než dvou letech. Dne 13. ledna se bezpečnostní otázky projednávaly ve Vídni v rámci OBSE. Základní rozpor však zůstal stejný: Moskva chtěla právně závazné odmítnutí dalšího rozšíření NATO, Západ odmítal uzavřít otevřené dveře. ^[88][85]

Dne 21. ledna jednali Antony Blinken a Sergej Lavrov v Ženevě. O pět dní později předaly Spojené státy a NATO Moskvě písemné odpovědi. Nabídly jednání o kontrole zbrojení, raketách, transparentnosti a vzájemném omezení rizik, ale nepožadovaný zákaz členství Ukrajiny. Putin později prohlásil, že základní ruské obavy byly ignorovány. To je přesný popis jeho veřejného hodnocení; není to totéž jako zjištění, že nebyla nabídnuta žádná diplomacie. ^[85][86]

V únoru se diplomacie přesunula na úroveň hlav států a vlád. Emmanuel Macron 7. února několik hodin jednal s Putinem v Moskvě a následující den navštívil Kyjev. Olaf Scholz přijel 14. února do Kyjeva a 15. února do Moskvy. Americký prezident Joe Biden vedl s Putinem další telefonát 12. února. Francie, Německo, Spojené státy i Ukrajina se pokoušely udržet otevřenou kombinaci normandského procesu, přímých rozhovorů a širší bezpečnostní agendy. Výsledek nebyl průlomový. ^[89][90][91]

Současně se vojenský obraz zhoršoval. Ruské síly přijížděly do Běloruska na cvičení Allied Resolve. Satelitní snímky ukazovaly jednotky stále blíž hranici, nové tábory a přesuny letectva. Moskva 15. února oznámila, že některé jednotky po cvičeních odcházejí do posádek. NATO a Spojené státy tvrdily, že dostupné informace celkový ústup nepotvrzují. V dalších dnech se jednotky naopak objevovaly v útočných sestavách blíže k Ukrajině. ^[79][78]

Posledních devadesát dnů

Donbas se mezitím znovu rozhořel. OSCE SMM zaznamenala v období 18.–20. února přes dva tisíce porušení příměří v Doněcké oblasti a přes tisíc v Luhanské, včetně více než dvou tisíc explozí dohromady. Čísla dokazují prudkou eskalaci. Sama o sobě však neurčují pachatele každého výstřelu. Monitorovací mise měla omezenou schopnost přiřazovat odpovědnost a v separatistických oblastech dlouhodobě čelila omezením pohybu. ^[92][68]

Separatistické vedení 18. února oznámilo evakuaci civilistů do Ruska a následně mobilizaci. Moskva stále tvrdila, že Ukrajina připravuje útok. Kyjev to odmítal a západní vlády varovaly před možností vytvoření záminky. Veřejně dostupné podklady před 24. únorem neposkytují přesvědčivý důkaz o ukrajinském plánu zahájit rozsáhlou ofenzivu proti Donbasu právě v těchto dnech. To neznamená, že na linii dotyku nebyly skutečné boje. Znamená to, že existence bojů a tvrzení o plánované velké ukrajinské ofenzivě jsou dvě různé důkazní otázky.

Zelenskyj 19. února v Mnichově kritizoval nefunkčnost bezpečnostní architektury a požádal o konzultace signatářů Budapešťského memoranda. Jeho zmínky o dokumentu byly později interpretovány jako hrozba obnovením ukrajinského jaderného programu. Text projevu takový bezprostřední program neoznamoval; šlo o politickou kritiku bezpečnostních ujištění a žádost o konzultace. ^[93][3]

Poslední diplomatické okno tedy existovalo, ale zužovalo se mezi dvěma neslučitelnými sadami požadavků a rostoucí vojenskou připraveností. Z veřejných pramenů není možné dokázat, zda by konkrétní nabídka neutrality Ukrajiny v posledních dnech invazi zastavila. Lze pouze říci, že žádná dohoda, kterou by Moskva a západní státy považovaly za přijatelnou, do 21. února nevznikla.

28. 21. ÚNOR 2022

Večer 21. února vystoupil Vladimir Putin s téměř hodinovým projevem a následně podepsal dekrety o uznání „Doněcké lidové republiky“ a „Luhanské lidové republiky“. Tím Rusko opustilo vlastní předchozí formální pozici, podle níž měl být Donbas řešen v rámci Ukrajiny prostřednictvím Minských dohod. Uznání separatistických entit bylo v přímém napětí s Minsk II, jehož politická konstrukce předpokládala zvláštní režim těchto území uvnitř Ukrajiny. ^[94][18]

Projev je důležitý právě tím, jak málo jej lze redukovat na NATO. Putin mluvil o Alianci a ruské bezpečnosti, ale velkou část vystoupení věnoval vzniku Ukrajiny, Leninovi, bolševické národnostní politice, sovětským hranicím a tvrzení, že moderní Ukrajinu vytvořilo bolševické Rusko. Kritizoval ukrajinskou dekomunizaci a sarkasticky nabídl „skutečnou dekomunizaci“ v podobě přehodnocení dědictví Leninových hranic. ^[94]

Současně předložil obraz Ukrajiny jako státu ovládaného radikálním nacionalismem, korupcí a Západem. Tvrdil, že NATO vojensky využívá ukrajinské území, že případné ukrajinské členství by vytvořilo přímé hrozby Rusku a že Kyjev nechce plnit Minsk. Některé prvky měly faktické jádro: vojenská spolupráce se Západem rostla, ukrajinská ústava stanovila euroatlantický kurz a Minsk zůstal nesplněný. Z těchto skutečností však neplynou všechny Putinovy závěry — například že Ukrajina nemá plnohodnotnou historickou státnost nebo že její politický systém je pouhým nástrojem vnější kontroly.

Po projevu Rusko uznalo DNR a LNR v hranicích, které separatistické útvary nárokovaly, tedy v širším rozsahu než území, jež fakticky kontrolovaly. Následné smlouvy umožňovaly vojenskou spolupráci. Putin nařídil ruským ozbrojeným silám vykonávat na jejich území „funkce udržování míru“. Označení operace za mírovou misi neměnilo skutečnost, že šlo o vstup sil jednoho státu na mezinárodně uznávané území jiného státu bez souhlasu jeho vlády. ^[94][59]

Právě zde se také rozpadá argument, že válka z 24. února byla pouze náhlou reakcí na jednu událost z předchozího dne. Uznání separatistických entit i rozmístění sil navazovalo na měsíce vojenských příprav. Zároveň ještě 21. února veřejnost neměla jistotu, zda Rusko omezí intervenci na Donbas, nebo zahájí širší operaci. Útok na Kyjev, Charkov, Cherson a další směry o tři dny později ukázal rozsah rozhodnutí.

29. 24. ÚNOR 2022

V časných ranních hodinách 24. února Putin oznámil zahájení „speciální vojenské operace“. Ve stejnou dobu začaly ruské útoky daleko mimo Donbas: rakety zasáhly cíle napříč Ukrajinou a pozemní síly vstoupily z Ruska, okupovaného Krymu i Běloruska. Geografie operace je důležitá pro hodnocení deklarovaných důvodů. Akce nebyla omezena na ochranu oblastí, které Moskva tři dny předtím uznala. ^[95]

Donbas a kolektivní sebeobrana

Putin tvrdil, že DNR a LNR požádaly Rusko o pomoc a že operace je vykonávána podle článku 51 Charty OSN o individuální a kolektivní sebeobraně. Tento argument závisel mimo jiné na tom, zda šlo o státy oprávněné žádat kolektivní sebeobranu a zda byly splněny podmínky ozbrojeného útoku, nutnosti a proporcionality. Drtivá většina mezinárodního společenství separatistické entity jako státy neuznávala a jejich území považovala za součást Ukrajiny. Ruské jednostranné uznání samo nemohlo automaticky vytvořit závazek třetích států změnit jejich právní pohled. ^[5][96]

Údajná genocida

Dalším motivem byla údajná genocida obyvatel Donbasu. V osmi letech konfliktu nepochybně zahynuly tisíce lidí včetně civilistů a byly zdokumentovány závažné případy porušování lidských práv. To však není totéž jako právní kategorie genocidy, která vyžaduje specifický úmysl zničit chráněnou skupinu jako takovou. Rusko před invazí nepředložilo veřejné důkazy, které by doložily probíhající genocidu v tomto smyslu. Mezinárodní soudní dvůr v březnu 2022 v řízení podle Úmluvy o genocidě nařídil Rusku předběžným opatřením pozastavit vojenské operace zahájené 24. února. Nebyl to konečný rozsudek o všech otázkách legality války, ale soud neshledal v tehdejším stadiu podklad pro ruské použití Úmluvy jako ospravedlnění operace. ^[97][98]

NATO

Putin zasadil invazi do příběhu dlouhodobého rozšiřování NATO a západního vojenského tlaku. Tady článek nemůže odpovědět jednoduchým „lež“ nebo „pravda“. NATO se skutečně rozšířilo na východ a Ukrajina po roce 2014 rozvíjela vojenskou spolupráci se západními státy. Moskva po mnoho let opakovaně označovala tento vývoj za hrozbu. Současně Ukrajina 24. února 2022 nebyla členem NATO, neměla termín vstupu, neměla Membership Action Plan a nebyla kryta článkem 5. Neexistence bezprostředního členství neznamená, že ruské vedení nemohlo vnímat dlouhodobý trend jako hrozbu. Znamená však, že tvrzení „Rusko muselo zaútočit, protože Ukrajina právě vstupovala do NATO“ fakticky neodpovídá stavu věcí. ^[30][33]

Demilitarizace a „denacifikace“

Cíl „demilitarizace“ byl vágní, ale vojensky srozumitelný jako snaha zničit či zásadně omezit ukrajinské ozbrojené síly. „Denacifikace“ byla jiného druhu. Ukrajina měla krajně pravicové skupiny a některé hrály viditelnou roli v roce 2014 i v části dobrovolnického hnutí. V parlamentních a prezidentských volbách však krajní pravice dlouhodobě získávala omezenou podporu a stát nebyl nacistickým režimem v politologickém ani právním smyslu. Prezident Zelenskyj byl zvolen v soutěživých volbách monitorovaných OBSE a jeho mandát byl mimořádně široký. Použití termínu „denacifikace“ proto fungovalo spíše jako historicky nabitá delegitimizace protivníka než jako přesný popis režimu. ^[70][47]

Deklarované důvody invaze tedy nebyly všechny stejného typu. NATO představovalo dlouhodobý bezpečnostní konflikt. Donbas byl skutečný ozbrojený konflikt. Ruské uznání DNR/LNR vytvořilo vlastní právní konstrukci kolektivní sebeobrany, kterou většina států odmítla. Tvrzení o genocidě nebylo doloženo v právním významu tohoto pojmu. „Denacifikace“ byla ideologický slogan. Analyticky je chyba vložit je do jednoho pytle a poté je buď všechny přijmout, nebo všechny odmítnout stejnou větou.

30. VELKÁ ANALYTICKÁ KAPITOLA: TAK PROČ VÁLKA ZAČALA?

Teprve po rekonstrukci tří desetiletí lze položit otázku příčiny. Ne jako soutěž sloganů, ale jako test několika hypotéz. Každá musí vysvětlovat nejen to, co se stalo, ale také proč se to stalo právě tehdy, proč takovým způsobem a proč byly jiné možnosti opuštěny.

A. Rozšíření NATO

Co vysvětluje: Rozšíření Aliance vysvětluje významnou část ruského bezpečnostního resentimentu po studené válce. Ruské vedení od 90. let opakovaně protestovalo proti rozšiřování a vnímalo postup vojenské aliance, jejímž nejsilnějším členem jsou Spojené státy, jako zhoršování strategické pozice. Realistická škola mezinárodních vztahů právem upozorňuje, že velmoci běžně reagují na změny vojenské rovnováhy ve svém okolí. ^[29][22][99]

Co nevysvětluje: Samotné rozšíření nevysvětluje, proč Rusko nezaútočilo na členy NATO, kteří se nacházejí blíže ruským centrům než velká část Ukrajiny, ani proč Putin věnoval tolik pozornosti ukrajinské národní historii a legitimitě státnosti. Nevysvětluje také časování: první velké vlny rozšíření proběhly v letech 1999 a 2004, rozsáhlá invaze přišla v roce 2022.

Síla důkazů: Silná jako dlouhodobé pozadí a faktor ruského strategického vnímání. Nedostatečná jako jediná dostačující příčina.

B. Perspektiva vstupu Ukrajiny do NATO

Bukurešťská deklarace z roku 2008 zanechala strategickou nejednoznačnost: politický slib budoucího členství bez termínu a bez okamžité ochrany. Pro Moskvu to znamenalo, že otázka zůstala otevřená. Po roce 2014 ukrajinská podpora členství rostla a roku 2019 byl euroatlantický kurz zakotven v ústavě. ^[33][32]

Na druhé straně neexistoval v únoru 2022 plán, podle kterého by Ukrajina během týdnů nebo měsíců vstoupila. Některé klíčové členské státy zůstávaly skeptické. Proto je přesnější říci, že Moskva reagovala na perspektivu dlouhodobého západního vojenského ukotvení Ukrajiny, nikoli na administrativně bezprostřední vstup.

Tato hypotéza dobře vysvětluje prosincové ruské požadavky. Sama však nevysvětluje pokus o změnu politického uspořádání celé Ukrajiny ani historické argumenty z 21. února.

C. Západní orientace Ukrajiny obecně

Od roku 2014 se Ukrajina ekonomicky, politicky a institucionálně vzdalovala ruskému prostoru a přibližovala EU a Západu. Asociační dohoda, obchodní vazby, reforma institucí, vojenská spolupráce a domácí identitární změny znamenaly, že možnost návratu k předchozímu modelu balancování se zmenšovala.

Tento faktor je širší než NATO. Vysvětluje, proč mohl být problém pro Kreml i stát, který by formálně zůstal mimo Alianci, ale dlouhodobě by se politicky a ekonomicky integroval se Západem. Podporuje jej vývoj ruské politiky vůči Ukrajině po Majdanu i Putinova opakovaná kritika „antiruského“ projektu na ukrajinském území. ^[80][94]

D. Ztráta ruského politického vlivu nad Ukrajinou

Ukrajina byla po rozpadu SSSR pro Rusko mimořádně významná: velikostí, průmyslem, černomořským prostorem, kulturními vazbami i symbolikou. Janukovyčova politika umožňovala Kyjevu lavírovat. Jeho pád a následný vývoj tuto možnost zásadně omezily.

Tvrzení „Rusko napadlo Ukrajinu, protože nad ní ztratilo kontrolu“ je příliš silné, pokud je prezentováno jako doložený jediný motiv. Jako součást vysvětlení však má značnou sílu. Krym, podpora separatistů a pozdější tlak na federální či zvláštní uspořádání Donbasu všechny zároveň vytvářely nástroje, jimiž bylo možné ovlivňovat strategické směřování Kyjeva.

E. Krym a Donbas

Krym vytvořil po roce 2014 nový status quo, který Ukrajina a většina světa právně neuznávaly, zatímco Rusko jej považovalo za uzavřený. Donbas se stal aktivním bezpečnostním konfliktem a zároveň mechanismem vzájemného blokování. Každoroční ztráty, porušování příměří a politický pat vytvořily prostředí, v němž bylo možné eskalaci veřejně rámovat jako řešení „osmileté války“.

Donbas ale nevysvětluje rozsah útoku na Kyjev a další oblasti. Pokud by cílem byla jen ochrana separatistických území, vojenská geografie by vypadala jinak. Proto je Donbas silný jako bezprostřední konflikt a veřejné ospravedlnění, ne jako úplné vysvětlení celostátní invaze.

F. Selhání Minských dohod

Minsk selhal fakticky i politicky. Bezpečnostní ustanovení byla opakovaně porušována, politické reformy nebyly dokončeny a strany se neshodly na pořadí kroků. Rusko mohlo tento stav považovat za důkaz, že diplomatický mechanismus mu nepřinese požadované uspořádání Donbasu. ^[18][67]

Neplnění dohody však není automatickým kauzálním mostem k invazi celé země. Minsk neposkytoval právo použít sílu k vynucení jeho politického výkladu. Jako faktor ruského rozhodování mohl být významný — jako právní ospravedlnění nestačí.

G. Ruské bezpečnostní obavy

Je analyticky chybné tvrdit, že protože NATO deklarovalo obranný charakter, ruské obavy nemohly existovat. Státy často reagují na schopnosti druhých, nikoli jen na deklarované úmysly. Z ruského pohledu znamenaly rozšíření NATO, protiraketová obrana, rotace jednotek, cvičení, vojenská pomoc Ukrajině a zánik některých režimů kontroly zbrojení nepříznivý trend.

Stejně chybné je z existence obavy odvodit legitimitu jakéhokoli prostředku. Bezpečnostní dilema může vysvětlit spirálu nedůvěry, nikoli vymazat suverenitu třetího státu. Navíc ruské požadavky z prosince 2021 sahaly dál než k bezprostřední obraně ruských hranic a dotýkaly se bezpečnostních rozhodnutí již existujících členů NATO.

H. Ruská velmocenská politika

Další hypotéza vidí konflikt jako střet o sféru vlivu. V tomto rámci je problémem samotná možnost, že velký soused bývalého imperiálního centra může nezávisle změnit geopolitickou orientaci. Ruská politika vůči Gruzii, Moldavsku a Ukrajině ukazuje dlouhodobou citlivost na postavení postsovětského prostoru. Stephen Kotkin a další autoři upozorňují, že tento vzorec má hlubší kořeny než současný režim, i když konkrétní forma politiky není historicky nevyhnutelná. ^[99][35]

Tato hypotéza dobře vysvětluje, proč spor překračuje technické otázky NATO. Sama ale může být příliš široká: označit jednání za „imperiální“ není ještě mechanismus rozhodnutí. Potřebujeme vědět, proč v určitém okamžiku převážilo použití války nad nátlakem, ekonomikou a diplomacií.

I. Putinovo historické a ideologické pojetí Ukrajiny

Tady jsou primární prameny mimořádně silné. Putin sám v roce 2021 a 21. února 2022 opakovaně zpochybňoval určité základy samostatného ukrajinského historického příběhu, zdůrazňoval jednotu Rusů a Ukrajinců a popisoval části ukrajinské státnosti jako výsledek chybných sovětských rozhodnutí. ^[80][94]

Z toho nelze automaticky vyvodit, že ideologie byla jedinou příčinou invaze. Lze však spolehlivě říci, že nebyla vnější interpretací, kterou by kritikové Putinovi pouze připsali. Byla přítomna v jeho vlastních textech. Ideologie navíc pomáhá vysvětlit chybný předpoklad, že značná část ukrajinské společnosti přijme ruský zásah pasivně nebo vstřícně.

J. Domácí politika Ruska

Autoritářské režimy mohou používat zahraniční konflikt k mobilizaci legitimity, odvedení pozornosti nebo upevnění moci. Po protestech, represích a postupném zmenšování politické soutěže v Rusku je legitimní tuto hypotézu zkoumat. Přímá veřejná evidence, že by Putin invazi zahájil především kvůli domácím ratingům nebo sociálně-ekonomickým problémům, je však slabší než u NATO, Ukrajiny nebo ideologických motivů.

Domácí charakter režimu je pravděpodobně důležitější jiným mechanismem: koncentrace rozhodování zmenšuje počet lidí, kteří mohou zpochybňovat předpoklady vůdce. Autoritářská informační struktura může zvyšovat riziko skupinového myšlení, selekce optimistických zpráv a špatného vyhodnocení nákladů. To je silně podporovaná interpretace, nikoli fakt doložený jedním veřejným zápisem z Kremlu.

K. Mylný odhad rychlosti vítězství

První fáze invaze poskytuje nepřímé důkazy, že Moskva počítala s rychlejším politickým a vojenským výsledkem. Vícesměrný útok na Kyjev, výsadkové operace, omezená počáteční velikost sil vzhledem k rozloze okupovaného území a logistické problémy jsou slučitelné s představou, že ruské vedení očekávalo rychlý kolaps ukrajinské politické vůle a ozbrojeného odporu.

Pozdější vývoj nelze bez interních operačních plánů zpětně proměnit v jistotu o každém záměru. Přesto je důležité, že očekávaná cena války může být sama příčinou rozhodnutí. Vůdce, který věří, že válka bude krátká, levná a politicky vítaná, má jiný kalkul než vůdce očekávající roky bojů, statisíce obětí a hlubokou ekonomickou izolaci.

L. Přesvědčení, že se strategické okno uzavírá

Poslední hypotéza spojuje několik předchozích. Ukrajinská armáda sílila. Spolupráce se Západem rostla. Ukrajinská veřejnost se po roce 2014 posouvala pryč od Ruska. Čas tak mohl z pohledu Kremlu pracovat proti možnosti obnovit ruský vliv. Pokud vedení zároveň předpokládalo, že Západ vojensky přímo nezasáhne a Ukrajina rychle podlehne, rok 2022 mohl vypadat jako příznivější okamžik než rok 2025 nebo 2030.

Tato interpretace má vysokou vysvětlovací hodnotu pro časování, ale omezený přímý důkaz. Nemáme veřejný autentický zápis, v němž by Putin řekl: „Musíme zaútočit nyní, protože za tři roky bude pozdě.“ Její síla vzniká z konvergence jednání a trendů, nikoli z jednoho kouřícího revolveru.

Jak číst kauzalitu bez falešné neutrality

Nestrannost v takové analýze neznamená rozdělit každému aktérovi stejný díl viny. Znamená použít stejný důkazní standard. Když ruský představitel tvrdí, že NATO představovalo hrozbu, je to primární důkaz toho, že takový argument ruské vedení veřejně používalo; teprve další prameny mohou ukázat, zda šlo o konzistentní dlouhodobé vnímání a jak souviselo s konkrétními vojenskými schopnostmi. Když americký představitel tvrdí, že NATO je čistě obranné, je to obdobně důkaz aliančního deklarovaného postoje, nikoli automatický důkaz toho, jak všechny jeho kroky musí vnímat protivník.

Stejný princip platí pro rok 2014. Doložená západní podpora ukrajinské občanské společnosti a kontakty s opozicí dokazují snahu ovlivnit prostředí. Samy o sobě nedokazují operativní řízení celé protestní mobilizace. Doložená domácí proruská nespokojenost v Donbasu dokazuje existenci místního konfliktového potenciálu. Sama o sobě nedokazuje, že pozdější ozbrojená struktura a její schopnost vést válku byly nezávislé na Rusku.

Kauzální analýza je proto asymetrická tam, kde jsou asymetrické důkazy. Může současně přiznat strategické chyby Západu, ústavní a politické problémy na Ukrajině, domácí kořeny donbaské nespokojenosti a rozhodující ruskou vojenskou agenturu. Přesnost není kompromis mezi dvěma propagandami. Je to odmítnutí potřeby, aby všechny skutečnosti směřovaly ke stejně pohodlnému příběhu.

Matice příčin

Z matice nevychází matematický součet. Není možné poctivě napsat, že NATO „způsobilo 40 procent války“, ideologie 30 a Donbas 15. Kauzální faktory se násobí. Bezpečnostní spor mohl zvýšit motivaci; ideologické přesvědčení mohlo snížit respekt k ukrajinské suverenitě; očekávání rychlého vítězství mohlo snížit vnímanou cenu použití síly. Teprve jejich kombinace dává lepší vysvětlení než kterýkoli samostatný slogan.

Nejdůležitější závěr této kapitoly proto není „pravda je uprostřed“. Některá tvrzení mají výrazně silnější evidenci než jiná. Je dobře doloženo, že rozšiřování NATO a perspektiva západního ukotvení Ukrajiny byly pro ruské vedení významným bezpečnostním problémem. Je stejně dobře doloženo, že Putinův vlastní rámec překračoval NATO a zasahoval samotnou historii, identitu a politickou suverenitu Ukrajiny. A je nesporné, kdo 24. února 2022 vydal rozhodnutí použít rozsáhlou vojenskou sílu.

31. COUNTERFACTUAL: KDYBY NEBYLO NATO

Kontrafaktuální historie nemůže být experiment. Nemůžeme vrátit rok 1990, nechat NATO nerozšířit a pozorovat druhou časovou osu. Můžeme ale testovat logiku silných kauzálních tvrzení.

Představme si Evropu, v níž po sjednocení Německa nevstoupí do NATO Polsko, Česká republika, Maďarsko ani pobaltské státy. Jeden zásadní zdroj ruského resentimentu by zmizel. Nebyla by Bukurešť 2008 v dnešní podobě a Ukrajina by neměla otevřenou alianční perspektivu. Pravděpodobnost bezpečnostního konfliktu mezi Ruskem a Západem by mohla být nižší. To je rozumný závěr; tvrzení, že válka by byla nemožná, už rozumně dokazatelné není.

Zůstávaly by totiž otázky, které nejsou čistě alianční: komu politicky náleží strategická orientace Ukrajiny, jak Rusko vnímá její národní oddělenost, co znamená Krym a Sevastopol, jaké místo má Ukrajina v ruské představě postsovětského prostoru a zda Moskva přijme plně suverénní západně orientovanou Ukrajinu i mimo NATO. Putinovy texty z let 2021–2022 ukazují, že alespoň některé z těchto problémů by nezmizely se zkratkou „žádné NATO“. ^[80][94]

Teď opačný experiment. Ponechme rozšíření NATO, ale nahraďme ruské vedení takovým, které je ochotno akceptovat ukrajinskou politickou separaci a reaguje na bezpečnostní problém pouze kontrolou zbrojení, vlastní obranou a diplomacií. Muselo by rozšíření samo vytvořit invazi? Ne. Mezinárodní systém obsahuje mnoho ostrých bezpečnostních konfliktů, které nevedou k válce. To znamená, že rozšíření mohlo být kauzálně významné, aniž bylo samo dostačující.

Kontrafaktuál tedy nevyvrací realistickou kritiku rozšiřování NATO. Pouze stanovuje její mez. NATO může být součástí vysvětlení, aniž by bylo úplným vysvětlením. Putinovo rozhodnutí může být rozhodující bez toho, aby předchozí bezpečnostní vývoj přestal existovat.

32. ZÁVĚR: PŘÍČINA NENÍ OSPRAVEDLNĚNÍ

Mezi hlasovacím lístkem z 1. prosince 1991 a ránem 24. února 2022 neleží jedna příčina. Leží tam rozpad imperiálního a sovětského prostoru, nevyřešené otázky bezpečnostního řádu, jaderné odzbrojení, smlouvy o hranicích, rozšiřování NATO, snaha států střední a východní Evropy uniknout vlastní historické nejistotě, proměnlivá ukrajinská politika, boj o ekonomickou orientaci, Majdan, ruská anexe Krymu, válka v Donbasu, Minsk, sílící ukrajinská armáda, proměna ruského režimu a stále explicitnější představa ruského prezidenta o tom, co Ukrajina je a čím podle něj být nemá.

Některé západní kroky mohou být legitimně kritizovány jako strategicky krátkozraké. Bukurešťský kompromis z roku 2008 nabídl Ukrajině budoucí příslib bez okamžité ochrany. Bezpečnostní obavy velmoci nelze analyticky zrušit tím, že je označíme za paranoiu. Minsk měl skutečné rozpory a jeho ustanovení nebyla splněna. Majdan nebyl právně dokonale čistá učebnicová výměna vlády a Západ se aktivně snažil ovlivnit ukrajinskou politiku.

Žádná z těchto vět však sama nevytváří oprávnění zabrat Krym, vojensky podporovat separatistický konflikt nebo zahájit rozsáhlý útok na sousední stát. Vysvětlit, proč se ruské vedení cítilo ohrožené, není totéž jako potvrdit, že hrozba měla deklarovaný rozsah. Popsat chyby ukrajinské politiky není totéž jako přenést na Ukrajinu rozhodnutí ruského vedení. Popsat chyby Spojených států či NATO není totéž jako učinit z Washingtonu autora rozkazu z 24. února.

Co vytvořilo prostředí konfliktu? Součet dlouhodobého bezpečnostního dilematu, rozpadu postsovětského uspořádání, soupeření o orientaci Ukrajiny, nevyřešeného konfliktu po roce 2014 a vzájemně se posilující nedůvěry.

Co ovlivnilo ruské rozhodování? Dostupné prameny silně ukazují na NATO a západní vojenské ukotvení Ukrajiny, ztrátu ruského vlivu, Donbas a Minsk, velmocenskou kalkulaci a Putinovo vlastní historicko-ideologické pojetí Ukrajiny. Pravděpodobně se přidalo přesvědčení, že čas pracuje proti Rusku a že vojenský zásah bude rychlejší a levnější, než ve skutečnosti byl.

Kdo učinil rozhodnutí zahájit rozsáhlou invazi? Ruské politické vedení v čele s Vladimirem Putinem. Tuto konkrétní agenturu nelze rozpustit v historii systému, stejně jako nelze historii systému vymazat poukazem na jednoho člověka.

Dějiny vysvětlují, proč se dveře k válce postupně otevíraly. Samy jimi ale neprošly.

CO JE DOBŘE DOLOŽENÉ

• Ukrajinská nezávislost byla 1. prosince 1991 potvrzena více než devadesáti procenty platných hlasů a většina pro ni vznikla i na Krymu a v Sevastopolu. ^[1]
• Rusko v několika dokumentech uznalo ukrajinskou suverenitu a existující hranice; Budapešťské memorandum neobsahovalo automatický mechanismus vojenské obrany Ukrajiny. ^[3][4]
• Západní představitelé v roce 1990 skutečně formulovali vůči Sovětům bezpečnostní ujištění v kontextu sjednocení Německa; veřejně dostupná smlouva zakazující budoucí vstup Polska, Československa či Pobaltí do NATO neexistuje. ^[20][21][23]
• Ukrajina nebyla v únoru 2022 členem NATO ani neměla stanovený termín vstupu. ^[30][33]
• Ruské jednotky se účastnily převzetí kontroly nad Krymem a Rusko následně poloostrov anektovalo; většina států změnu suverenity neuznala. ^[58][59]
• Konflikt v Donbasu měl domácí místní aktéry i zásadní ruskou vojenskou, politickou a ekonomickou účast. Redukovat jej pouze na „spontánní občanskou válku“ nebo na konflikt bez místní základny je nepřesné. ^[62][38]
• Minsk II nebyl plně realizován; porušování bezpečnostních ustanovení i neprovedení politických kroků nelze poctivě přiřadit jedinou větou pouze jedné straně. ^[18][64][67]
• Putinovy projevy a texty před invazí spojovaly bezpečnostní argument NATO s historickými a ideologickými tvrzeními o Ukrajině. ^[80][94][95]

CO JE SILNĚ PODPOROVANÁ INTERPRETACE

Nejpřesvědčivější syntéza vidí invazi jako výsledek kombinace několika faktorů: dlouhodobého ruského odporu k západnímu bezpečnostnímu posunu na východ, ztráty politického vlivu nad Ukrajinou, nevyřešeného konfliktu po roce 2014, stále silnějšího západního ukotvení Kyjeva a Putinova revizionistického pohledu na samostatnou ukrajinskou trajektorii. Samotný jeden z těchto faktorů nedokáže vysvětlit rozsah, časování i politické cíle invaze stejně dobře jako jejich kombinace.

Silně podporovaná je také interpretace, že ruské vedení podcenilo ukrajinský odpor a přecenilo možnost rychlého politického zhroucení státu. Jde však převážně o závěr z podoby operace a pozdějšího průběhu, nikoli o veřejný předválečný zápis rozhodovací porady.

CO ZŮSTÁVÁ SPORNÉ

Sporná je relativní váha jednotlivých motivů. Historici a politologové se legitimně rozcházejí v tom, zda má být NATO považováno za centrální příčinu, za jednu z několika podmínek, nebo především za téma, které ruské vedení spojilo s širším revizionistickým projektem. Stejně sporná je míra, v níž by jiné rozhodnutí v Bukurešti 2008, jiný průběh Minsku nebo formalizovaná ukrajinská neutralita v roce 2021 změnily konečný výsledek.

Veřejně nejsou definitivně vyřešeny ani všechny otázky násilí na Majdanu, přesná geneze jednotlivých ozbrojených struktur v Donbasu nebo úplný řetězec některých ruských rozhodnutí v roce 2014. Nejasnost v dílčí otázce ale neznamená, že všechny konkurenční verze mají stejnou evidenční váhu.

CO Z VEŘEJNÝCH DAT ZJISTIT NELZE

Neznáme přesné datum a podobu okamžiku, kdy Vladimir Putin definitivně rozhodl o invazi v rozsahu zahájeném 24. února. Neznáme úplnou množinu interních zpravodajských hodnocení, která dostával, ani to, které alternativy mu byly předloženy a kdo je podporoval. Neznáme váhy, které sám v soukromí přisuzoval NATO, Donbasu, historii, domácí politice a očekávaným nákladům.

Bez autentických interních dokumentů proto nelze s vědeckou přesností určit jediný motiv nebo procentuální podíl příčin. Veřejné projevy dokazují, co prezident říkal a jaký rámec opakovaně používal. Nejsou dokonalým rentgenem jeho soukromého rozhodovacího procesu.

CO BY NÁŠ ZÁVĚR MOHLO ZMĚNIT

Největší hodnotu by měly autentické zápisy z jednání ruské Bezpečnostní rady a užšího rozhodovacího kruhu z let 2021–2022, operační směrnice s datem schválení, interní zpravodajské analýzy očekávaného ukrajinského odporu a případné záznamy o variantách politické dohody, které Kreml skutečně zvažoval. Podobně by pomohlo úplnější odtajnění západních jednání o bezpečnostních návrzích a další archivní práce k roku 1990.

Historická analýza není hotová jednou provždy. Dobrý závěr není ten, který už nikdy nelze změnit. Je to závěr, u něhož přesně víme, jaký nový důkaz by nás donutil změnit jej.